DTV (den totalního vyčerpání)

11:00 Píšu vzteklá. Dnešní den bude určitě moc fajn. Tedy zatím to tak vypadá. A ještě se k tomu přidává fakt, že jsem se probudila s pravou stranou obličeje tak nateklou, že vypadám jako po těžké nehodě. A to vše díky zubu moudrosti. Nevím proč se mu tak říká. Jedinné co mně napadá je, že když roste, tak ti to zkřiví zuby, bolí to opravdu hrozně a nekontrolovatelně ti tečou sliny protože díky otoku nemůžeš dovřít hubu a tak ti holt nezbývá než trpět hezky zavřená doma a snažit se být moudrá. Ničím jiným totiž momentálně nezapůsobíš a to alespoň do té doby než vyhraješ hodně peněz a zajdeš si k dentistovi.Takže jsem doma. Theo má tzv. polibmijatoprádloztohosušákusundávatprostěbudutyotekláhuso náladu. Mám horečku, trpím v bolestech i přes 2 ibuprofeny 400 (prosila jsem je v lékárně o 600stovku, ale nedali mi ji ty svině). Pes chce ven, dřez je plnej, jídlo, krom přesnídávek a kašiček sežraný.

14:00 Theo usnul. Sedám si k televizi s plánem kouknout se na nějakou nenáročnou romantickou komedii, ale ještě jdu pro jistotu zkontrolovat stav ledničky a špajzky. HURÁ! Kdesi v tmavém koutě jsem objevila ještě půlku čokolády. Beru ji, sedám si, přepínám programy naší kabelovky a rychlostí naší Linett polykám kostičky čokolády bez rozkousání. Byla totiž otevřená už nějaký ten pátek, zahrabaná hluboko za moukou a zavařeninami a podle toho taky chutná. Ale jím jí, protože všichni přece víme jak blahodárně působí cukr na funkci mozku. Žádnou komedii ale nedávají, tak se spokojím s pořadem Faktor strachu, kde hezcí a milí Američané a Američanky pojídají např. koní penisy a zapíjejí to vodou plnou živých pijavic. Fuj. Takže co je proti tomu trošku prošlá čokoláda.

15:00 Mám vyprahlo v krku. Konečně jsem se donutila dojít do kuchyně napít. Beru sebou i obal od čokolády abych ho vyhodila a když ho mačkám v dlani, všímám si kýčovitého obrázku. Aha, ten mile vypadající retrívr mi chce asi naznačit, že jsem právě spořádala čokoládu pro psy. Alepoň prošlá nebyla. O tom jsem se na závěr musela ujistit.

15:11 Theo se probudil a jen co jsem ho vyndala z postýlky, štráduje si to přímo k poskládaným komínkům čistého prádla a než jsem stihla zasáhnout stáhnul každou tu hromádku na zem. Ale to bych nebyla u nás doma, aby se Linett ještě před tím nestihla poblít přímo tam, kde si Phoenix právě dělá hnízdečko. Zvyšuju dávku brufenu na tři tabletky a přidám Paralen. Ne, tenhle den nemůžu zvládnout! Naházím poblité oblečení zpět do pračky a dávám si kafe. Dnes už třetí a poslední. Víc už ho stejně nemáme. Chytá mě zimnice. Modlím se, aby Paralen rychle zabral.

16:35 Synáček je hodný. Hraje si s botami od kterých jsem ho asi 20x vyhodila, ale evidentně žádný respekt. Se nedivím, když mi tečou sliny a mluvím jako retard. Zapaluju si cigáro. Že je opačně si uvědomím až když vtáhnu pěknýho šluka jedovatého plastu do plic. Ňaminka! Mám chuť se zastřelit. Koukám do blba a vnímám jen jak si Theo hraje a Linett se kdesi v chodbě drbe. Probere mě až pád sliny na mojí ruku.

17:42 Oblékám dítě. Musíme vyběhnout ven se psem. Po čtvrthodinovém boji aby si nechal obě boty a čepici můžeme vyrazit. Linett má bojovnou náladu. Venku trhá nějaké štěňátko, ale mě je to jedno, protože je mi fakt velká klendra. Zapoměla jsem totiž obléknout sebe. Tudíž stojím před barákem v tričku, Wladyho trenkách a balerínkách. Periferně sleduju Teflona aby nevběhnul do nějakýho hovna. Doma svlékám dítě a sobě utírám sliny. Studí mě na bradě. Přenáším peřinu na sedačku a zavírám dveře z obýváku do zbytku bytu abych to všechno zvládla mít pod kontrolou a na očích. Chvíli s Theem hraju hru na pejska. Nosí mi v puse hračky a já je pak dávám do krabice. Když už to vypadá tak, že mi v nejbližší chvíli nehrozí zlomený kotník ze šlápnutí na nějaké debilní autíčko, tak je Phoenix začne svojí malou, baculatou prackou zase vyhazovat ven. Rezignuji. Ulehávám a otvírám Reflex. Ještě jsem ho nestihla ani prolistovat a zítra už vydávají nový.

18:38 Zvedám oči od článku o albínech v Africe abych zkontrolovala situaci. Je podezřelé ticho které jasně značí, že se děje něco co se dít nemá. A taky že ano. Theo totiž sedí na stole, tedy přesněji na klávesnici notebooku a žužlá klávesu Enter kterou vyrval. Jak se tam dostal je mi záhadou. Podle mě skákat metr nad zem ještě neumí. Začínám ho podezřívat, že se umí přenášet rychlostí světla do jakékoliv části našeho bytu a to všechno tak potichu, že bych slyšela i jehlu spadnout. Možná je médium…

20:13 Prosím všechny nadpřirozené síly aby Theodora uspaly, nebo ať si pro něj někdo z nich dojde a odvede zpět na planetu Krypton. Napustila jsem si vanu. Ukladám se do horké vody a na sekundu zavřu oči. Když mi na hlavu přilítne sprchový gel, oči otevřu. To mi mi jen leje šampón do očí to moje rozkošné fakáně. Tak takhle ne. Vylízám ubrečená. Oblékám pyžamo sobě i Kal-Elovi. Zatím co skládám ručníky do skřínky sedíc na zemi, už ho mám na zádech a mlaská jako že jsem koník. Fajn. S oteklýma očkama, tváří odulou jestě víc než když sem se probudila, unavená, lezu po čtyřech dokola po obýváku… Ještě chvilku a umřu.

21:07 Usnul. Dávka 4x Brufen, 2x Paralen. Doufám, že mi to navodí nějaké pěkné pocity intoxikace. Halucinace by jsem teď brala jako příjemné zpestření při usínání.