Expedice René ´07 – Velká Fatra, Nízké Tatry, Spiš, Liptov, Kysuce a zpět

Jak jsem slíbil, tak i konám a podávám podrobný report z cest po Slovensku, nazvanou Expedice René ´07.

17.9.2007

První kafe s cigárem po ránu v Donovalech zmítaných stavebním ruchem chutná skvěle. A k snídani se nám hřeje….ne, už je tady, poctivý vývar. Už jsme skutečně tady. Uprostřed Velké Fatry.
Nápad vyjet v neděli ráno se ukázal jako velmi dobrý. D1 nám utekla jako voda bez sebemenších komplikací až do Holešova, kde jsme měli mezipřistání na posilněnou. Mí rodiče jako vždy nezklamali, vlomili do Šimona ještě před obědem tři slivovice, a já se pak podle jeho výrazu v obličeji bál, že do toho králíka se zelím spadne a usne. Ale zvládl to a před další cestou jsem ho rozpohyboval odbornou prohlídkou našeho zámeckého parku. Jen si nejsem jistý, jestli si z toho něco pamatuje. Zkusím ho přezkoušet a když tak mu to zopakuju. Ale bez té slivovice.

Cestou ke slovenským hranicím se naštěstí začal probírat z kómatu, takže státní hranice v bodě Bumbálka – Makov jsme překročili opět v bdělém stavu. Zdolali jsme Žilinu s neskutečným množstvím space mimoúrovňových křižovatek a pokračovali přes Martin a Ružomberok do Liptovské Revúce, kde jsme se jali hledat nocležiště. To se nám zdařilo v Liptovské Osadě v penzióně Poľana. Po ránu jsme ale konstatovali, že tam musí být přinejmenším někde zakopaná mrtvola, protože jsme oba měli noc plnou divokých snů, doprovázených probouzením v pravidelných intervalech. Dnes budeme určitě nocovat někde jinde.

Teď ale plánujeme trasu dnešní tůry, a já přemýšlím, jak to zvládnem bez papírků. Ty jsou tady totiž nesehnatelným zbožím. Zatím na mě všude hleděli jako na ufo, když jsem se na ně ptal. Asi tady není taková tradice. My to ale nějak vyřešíme.

18.9.2007

Dnes jsme se probudili s pocitem hrdinů a já už asi tak trochu vím, jak se cítí ten náš Pavlík Bémů. Včera jsme zdolali horu Ploská – 1532 m.n.m. A jak to proběhlo?

Vůz jsme zaparkovali v Liptovské Revůci u chaty Horec a přímo od ní jsme se vydali po žluté po kamenité cestě. A hned od začátku šlo vytušit, že to nebude nic jednoduchého. Takřka kolmý sklon dával našim plícim i termoregulačnímu systému co proto. Šimon sice argumentoval, že to jsou kopečky jako ve Všenorech, ale já si myslel svoje.

Ale jak v životě platí něco za něco, tak toto pravidlo platilo i tady. Už po krátkém stoupání jsme začali při ohlédnutí se za sebe dostávat první dávky výhledů, které ani Všenory nemůžou nabídnout. A ve spojení s barvami podzimu, které tady už teď ta naše matička příroda rozhazuje, to byly pohledy neuvěřitelné. Po výstupu nad hranici údolního smíšeného lesa se nám navíc začaly v plné kráse předvádět vrcholy před náma, které ve spojení s nekonečným stoupáním v nás evokovaly vzpomínky na polabskou nížinu. Obzvlášť vrch Čierny Kameň s čistě skalnatým vrcholem se z těch nížin zdál úplně nedostupný. Mě ale lákal holý travnatý vrchol Ploská, který jsem znal tak trochu z fotografií. Jen nám pořád připadal nějak neskutečně daleko s tím, v jaké vzdálenosti, na slovensku netradičně ne v kilometrech ale hodinách, byl uváděn na turistických značkách. Až po čase dalšího, pro nás netrénované, smrtelného stoupání přišel Šimon s tím, jestli se náhodou vyjímečně nepletu, a Ploská není úplně jinde, naštěstí pro nás o mnohem blíž. My se k ní totiž blížili nenápadně ze zadu, a ona nic nečekajíc se tvářila zcela nenápadně jako nějaký kopeček ukrytý mezi okolními horami.

Plni radosti jsme si udělali přestávku u jedné ze salaší, vyřešili problém s nedostatkem papírků s předpokladem, že nahoře bude asi trochu foukat, a vydali se k vrcholu. U pramenů jednoho z přítoků Revůce dotankovali pod dozorem místních plazů vodu a pokračovali dál.

To už ale pomalu přituhovalo. Stín na kamenitém chodníčku mezi stepní trávou nenalezitelný a svah čím dál prudší. Nevzdávame se ale, vystupujem do sedla pod Ploskou a horko střídá chlad a prudký vítr. Jsme už 1396 m.n.m. a jde to poznat. I ten obsah kyslíku v atmosférickém vzduchu ubývá. Plíce kuřákovy chvílemi lapají po dechu. A závěrečný výstup poľanou, horskou planinou porostlou trsy skutečně husté kožovité trávy, je teprve před náma. Ale nevzdáváme se, a jdeme. Až na vrchol. A hned od prvních okamžiků víme, že to stálo za to. Celá Velká Fatra pod náma. Převyšuje nás jen Rakytov a Ostredok, který jsme prve považovali za náš cíl. V dálce na nás nakukují zasněžené vrcholky Roháčů a Tater. Slunce září, nebe blankytné, a já mám dojem, že zažívám ten nejkrásnější den v životě. Už jen kvůli tomu světlu, na které tam čekal i jeden moc fajn člověk s Canonem, který ty hory kolem má v srdci, a se mnou se o kus toho podělil. Za to mu patří můj dík. A tak jsme na tom vrcholu slivovicu z placatice popili, cosi pokouřili, a vůbec se nám nechtělo dolů. Ploská nás očarovala. Možná i tím, že i přes neskutečný dohled, nevidíte žádnou civilizaci. A až hmotně cítíte ticho.

Asi po hodině a půl nastal čas odchodu dolů. Opačnou stranou než jsme přišli. A až teď, při ohlédnutí za sebe, jsme viděli majestátnost té hory. Shodli jsme se, že jít nahoru tímto směrem, tak to možná i vzdáme ,) Zlatá tráva, kosodřevina a zapadající slunce vytvářelo takové obrazy, že mám husí kůži i teď, když o tom píšu. Ale to už jsme scházeli kotlinou do takřka jedlo-bukového pralesa Zelenej doliny. A navzdory průvodci, který o opačném směru tvrdí, že jde o pomalé táhlé stoupání, to byl pěkný kamenitý sešup. A k tomu jako doprovod rozléhající se hukot horských bystřin potkávajících se v údolí. A na nás padala tma, až padla úplně…..a medvědi byli najednou úplně všude.

Naštěstí nás ale nic nesežralo, a my se po osmi a půl hodinách doplazili zpět k vozu. Následně pomocí Reného lesní cestou překonali hřeben až k “horskému hotelu” Šturec, kterímu by spíš slušel název “dálniční motel”. Stojí totiž mezi horami, ale přímo u silnice E77 spojující Ružomberok s Banskou Bystricou, která je plně využitá hlavně kamióny. Po ránu nás místo snídaně čeká sdělení, že kuchař to dnes vzdal a snídaně tím pádem odpadá. Ale nezlobíme se. Slečna za barem je tak milá a kafe po ránu taky zasytí. Ale teď už jsme jinde, žaludky máme plné, a jedem dál. Na východ. Možná vstříc ještě vyšším kopcům.

19.9.2007

Včerejší cesta na východ nebyla jen geografickým posunem, ale zdá se, že i posunem v mentálním reálu vnímaném jako východ – západ. První rozdíl, který při cestování autem nejde přehlédnout, je nesvícení aut přes den. Já navyklý na zaplá světla, mám pořád dojem, že ty auta v protisměru stojí. K tomu se musí přidat značná agresivita místních řidičů, kteří skutečně žijí zásadou, že dvojitá plná čára není betonová zeď, a ten rychlejší je větší chlap. Jsou třeba schopni předjíždět i v pravo. A to né proto, že bych jel pomalu, ale v nepřehledném kopci, s jedním jízdním pruhem, ve stokilometrové rychlosti. Ve většině případů se jedná o silné vozy, které i přes slovenskou spz mají někde nálepku D, a jejich řidiče třeba na benzínce s jistotou poznáte podle koženého saka s klopami, množství gelu na hlavě a melounů v podpaží. Ale jeden okamžik nás přece jen přinutil obrazně smeknout klobouk. To když jsme při jízdě přímo pod Tatrami kvůli fotce štítů náhodou zastavili u hřbitova německých vojáků padlých ve druhé světové válce. Takové vyrovnání se s minulostí by jsme v čechách zřejmě zatím hledali marně. Pieta a kulturnost místa, bez hákových křížů nastříkaných sprejem jde popsat jen těžko.

Ale nebyla to jen cesta na východ, ale i hluboce do minulosti. Až někde do pravěku, v exponátech prastarého osídlení, ale hlavně přes gotiku zpět. Ta vás totiž na Spišském hradě a jeho širokém okolí ohromí jak svou syrovostí a čistotou, tak i tím, že by jste ji tady vůbec nečekali. Samotný Spišský hrad umí fascinovat i z obrázků a pohlednic, ale pořád to není nic proti přímé konfrontaci. Od prvního okamžiku jde poznat, že už ve velmi ranném středověku sloužil jako jedna z nejvýchodnějších výsep západní křesťanské evropy proti mongolským nájezdům. Samotný hradní vrch novodobě ožívá v průběhu 12. století, kdy je toto území začleněno do Uherského království. Na tento popud je zbudován románský hrad s mohutnou kruhovou obytnou věží v nejvyšším bodu skály. Ta z neznámých důvodů krátce po svém vzniku padá a je v první polovině 13. století nahrazena tou současnou. Ve stejné době vzniká v jejím těsném sousedství románský palác o několika patrech a hradní kaple. Poté, co v roce 1241 hrad, jako jeden z velmi mála ustál nájezd mongolských tatarů, bylo ještě více zpevněno hradní opevnění. Za pomoci zednických mistrů ze severní Itálie pak vzniká v průběhu 14. století nové velké hradní nádvoří, a následně v 15. století vyrůstá tzv. Dolní hrad – rozsáhlé předhradí, které se stává sídlem vojsk Jana Jiskry z Brandýsa. Předhradí bylo vymezeno dvěma obytnými věžemi, vstupní branou s věží a uvnitř se nacházela samostatná pevnost.

V druhé polovině 15. století se majiteli Hradu stávají Zápolskovci a snaží se hrad přeměnit v reprezentativní šlechtické sídlo. Přistavují nové budovy a zřizují novou kapli na volném prostranství. S příchodem renesance se vlády nad hradem ujímají rody Thurzovců a Czákyovců, kteří hrad dále přestavovali a měnili funkčnost staveb podle momentálních potřeb. Byl změněn vstup do hradu a přizpůsoben možnosti dělostřelecké obrany, a románský palác byl změněn na zbrojnici. Doba i místo bylo v těch dobách pořád divoké a spíš než umění, řinčely na hradě zbraně. To je při prohlídce patrné i dnes. S nástupem klidnějších časů tím pádem přestal vyhovovat nárokům na pohodlné bydlení a šlechta se přesouvá do nově zbudovaných paláců v okolí. Na hradě zůstává jen malá vojenská posádka, která po požáru v roce 1780 také odchází, a hrad se mění ve zříceninu.

Hrad však neplnil jen baštu moci světské, ale napomáhal i katolické církvi, jejíž mocný vliv je v okolí taky patrný a to nikoliv jen náznakově. Přímo z hradu zaujmou chrámy v údolích. A to spišská kapitula s katedrálou ve Spišském Podhradí, a hlavně kostel svatého Ducha v obci Žehra. Postaven byl v letech 1245 – 1275 a svou architekturou se zcela vymyká zažitým představám o gotice. Co nás ale ohromilo nejvíc, byl monumentální hrob pod kostelem, zcela mimo hřbitov, s mramorovým náhrobkem s vyobrazením člověka v nadživotní velikosti, z dálky připomínajícího Saddáma H. Při bližším prozkoumání jsme zjistili, že jde o hrob asi nějakého cikánského krále. A vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat při průjezdu obcí s příznačným názvem Dobrá Vôľa, kde jsme viděli východní cikánskou osadu v plné parádě. A to v té největší bídě, jakou si lze představit. Dřevěné slepované domky ze všeho, co šlo použít, o rozměrech tak tři na tři metry, všude plno odpadků a špíny, a to vše obsypáno obyvateli až v nepřímé úměře ke kapacitě obydlí. To doplněno všude přítomnými satelitními talíři. Přiznám se, že jsme projeli velmi rychle, a fotodokumentace zcela chybí…..

Jako místo k noclehu nás zaujalo už cestou ke hradu město Levoča. Středověké hradby kolem nichž vede hlavní průjezdní cesta městem, i věže zpoza nich vyčuhující ostatně k návštěvě přímo vybízejí. Náš příjezd byl ovšem až za tmy a hlavně s veličinou jménem Šimonův Hlad. Takže naše první cesta vedla do jedné z místních restaurací v historickém sklepení na náměstí. A byla to dobrá volba. K oldschool interiéru a ještě oldschoolovějším číšnikově pohybům dokonale ladila výborná kuchyně. A když jsme kousek od náměstí objevili pension U košické brány, který potěšil jak velmi vstřícným personálem, tak nadstandartním komfortem za rozumnou cenu, byl náš den skvěle završen. A teď, po klidné noci pod peřinou, zatímco venku zuřil déšť a vítr, sedíme u snídaně v Planet Levoča ve spodní části náměstí, usmívá se na nás jak obsluha, tak slunce a modrá obloha, a s chutí jdeme do dalšího dne. Zřejmě s trochou historie na začátku a přesunem někam zpět do hor.

20.9.2007

Že neznám žádnou písničku o Levoči, je jen můj nedostatek, protože jich určitě bude spousta. O krásných městech se zpívalo totiž vždy. Obzvlášť, pokud jejich historie sahá až do roku 1242, kdy vznikla spojením slovanských osad po vpádu tatarů. Uherský král Štěpán V ji roku 1271 ustanovuje městem královským a hlavním sídlem kolonistů Provincie spišských sasů. Poloha na velmi významné obchodní trase společně s množstvím privilegií, z nichž to nejdůležitější – právo skladu, tzn. nutnost kupců zdržet se v městě 15 dní a nabídnout zboží místním, zapříčinila obrovský ekonomický rozvoj města. Tím se Levoča ve 14. a 15. století stává středoevropským obchodním centrem. A to vše jde poznat na množství dochovaných památek jak církevních, tak světských. Tou nejvýznamější je gotický kostel svatého Jakuba, v němž se nachází 11 gotických a renesančních oltářů včetně nejvyššího dřevěného gotického oltáře na světě (18,6m) od významného řezáře Pavla, zvaného mistr Pavel z Levoče. Pozornost stejně tak zaslouží krásná renesanční radnice v sousedství. A tak by se dalo pokračovat dál a dál. K vidění je toho v Levoči skutečně hodně. Mě osobně ale zaujala spousta opuštěných chátrajících středověkých domů. Podle mého názoru by nebylo špatnou investicí se nějakého takového domu ujmout. Levoča se určitě v brzké době stane více a více vyhledávaným cílem turistů. Už dnes tam není o německé a rakouské důchodce nouze a i služby začínají být na slušné úrovni. Já se sem taky rád zas někdy vrátím.

Ale čas pokročil, a my jsme se vydali zpět na západ a rozhodli jsme se pro průjezd Vysokými Tatrami. Zblízka jsem musel předsednickým okem obhlédnout, jakou paseku tady napáchala ta vichřice. A byl jsem šokovaný. Už jsem to viděl několikrát v televizi, stejně tak jsem o tom četl, ale osobní konfrontace je šokující. Příměr měsíční krajina sedí dokonale. Celé úpatí hor je doslova holé a ve vysoké seschlé trávě trčí bizarní trsy kořenů převrácených pařezů. Z hotelů, které byly původně v lese, teď jsou paneláky nepatřičně postavené na pasece. Ale pohled na štíty Tater mě rozsekal i tak. Tentokrát je nechám, ale na příští rok je vyzývám k bližšímu kontaktu. Vzhledem k mé fobii z visení ve vzduchu mám radost, že odpadá lanovka na Lomnický štít. Zaprvé zavírají už ve čtyři a hlavně 730,- Sk za osobu, plus 320,- za parkovné je šílenost. A větší radost mám stejně z kopců, na které si vylezu sám. I když jsou nižší. Po krátké procházce kolem Štrbského plesa hladoví nasedáme do auta a sjíždíme dolů do doliny. Ceny jako v předních alpských centrech nejsou nic pro mě.

Po dálnici jsme během chvilky v Liptovském Mikuláši. Hlad přerůstá únosnou mez a my pátráme po hospodě. Jde ale poznat, že jsme mimo obvyklé turistické trasy. Nakonec objevujeme pizzerii – tavernu na hlavním náměstí, ale upřesnění její lokace neberte v žádném případě jako doporučení. Jak obvykle hlad bývá nejlepší kuchař, tak tady se ani jemu moc nedařilo. Město ale celkově vysílá nějakou divnou atmosféru, takže raději prcháme směr Demänovská dolina s tím, že si tam opatříme noclech. Navzdory takřka všudypřítomným nápisům Zimmer frei je takřka všude tma, a pokud se někde svítí, komunikují babičky pouze přes dveře a dovnitř si nikoho za tmy pustit nechtějí. Hotely s přibývající nadmořskou výškou úměrně zvyšují ceny, takže bereme zavděk motelem Slovakoturistu, kde jen domluvit se s dědou v recepci je docela sranda. Na druhou stranu chápu, že když to vzal, jak říká jako záskok, tak proč si to neužít trochu jako kalbičku. Nakonec jsme se ale dovnitř dostali. Venku teplota klesá na nulu, topení mlčí a v televizi chytají Novu. Vypijem něco slivovice a uleháme pod peřinu, která je sice krátká, ale hřeje. Po zjištění, že sebou v dellu mám i filmy, pouštíme tématické dílo – Tajemný hrad v Karpatech, a usínáme se smíchem. Vše tady má své tajemné kouzlo.

Ráno je bílé jinovatkou, štíty západních tater sněhem a my jdeme snídat. Polévka a vejce na břehu Liptovské Mary v kolibě Dehtáre nemá chybu – 5*****, polední slunce si tím pádem užijem u vody. Procházka po rovině bude příjemným zpestřením.

21.9.2007

I bez počítání jsem přesvědčen, že jsem jel tou nejnižší průměrnou rychlostí za den. Rozhodli jsme se totiž, že přejedeme Nízké Tatry napříč po silnici, značené jen v podrobných mapach, směrem zpět do tůristama neobjevené Velké Fatry a zastavíme se i v Banské Bystrici u Šimonova kamaráda. A nejeli jsme tak pomalu kvůli nesjízdnosti vozovky, ale protože cesta vede tak neskutečnou krajinou a já s otevřenou pusou zíral. Jak by řekla Heduš…..to byla panoramata. Někde uprostřed jsme odbočili na lesní cestu, zaparkovali, a kolem potoka se vydali do lesa. Popadl mě totiž lehčí houbařský záchvat. A povím vám, že les vysloveně tak na houby jsem snad ještě neviděl. Kam jsem se podíval, tam nějaké byly. A vyjma muchomůrek červených všechny jedlé. Naši košířští přátelé prominou, ale já si užíval i toho, že sem je nesbíral, ale jen potěšený se procházel dál v tichu, o kterém jsem myslel, že už neexistuje. Z takřka šanti stavů blaženosti mě vytrhával jen pohled na osamocené chalupy v údolí. To se o mě pokoušely stavy histerického dítěte a chtěl jsem dupat, máchat kolem sebe rukama a křičet – “já to chci taky”. Ale zatlačil jsem slzu a jeli jsme dál.

Do Banské Bystrice jsme přijeli v momentě podvečerní dopravní špičky a o mě se pokoušely mdloby. Na město jsem po těch pár dnech v lesích skutečně nebyl připraven. Začala mě přepadat panika a Šimon se naštěstí slitoval a rozhodl, že se zdržíme jen chvíli, a ne na noc, jak původně plánoval. Díky Šimone. Takže po krátké návštěvě nasedáme zpět do Reného a míříme do Blatnice na západní stranu Velké Fatry. Orientačně cesta nepatří k nejjednodušším, protože jako ne jen na tomto úseku většina dopravních značek pamatuje Husáka ještě zamlada. Zdárně ale cíl nacházíme a s očima jak angorák jdeme spát.

Ráno mě probouzí sluncem, a já z okna pozoruju daňky a muflony v oboře. Dnešek bude krásný. Dobré ráno Slovensko.

22.9.2007

Dneškem se jdeme rozloučit s Velkou Fatrou. Naše cesta pak povede už jen zpět na západ. Naposled tedy vcházíme do těchto krásných hor Gaderskou dolinou a míříme ke zřícenině hradu Blatnica. Už podle prvních pohledů zjišťujeme, že tato západní část pohoří je navštěvovanější než východní. Obzvlášť českými turisty. Nese to sebou sice rapidní zlepšení služeb, ale já spíš dávám přednost prázdnému lesu.

Samotná vycházka na hrad Blatnica je skutečně nenáročná. Z větší části vede po asfaltové silnici kolem potoka, který mě zaujal svou zvláštní barvou vody. Teprve po delším zjišťování mi došlo, že nemá divnou barvu. On totiž nemá žádnou barvu. Voda v něm je absolutně čirá a i při hloubce místy určitě větší než půl metru jde vidět každý oblázek na dně.

Po krátkém strmějším výstupu se dostáváme na samotný hrad. Šimon po prvním ohledání prohlašuje, že to je taková dvougarsonka, ale už za chvíli zjišťujeme, jak se mýlil. Hrad je umístěn totiž na prudkém skalním ostrohu a navíc notně zarůstaný lesem. Tím pádem chvíli trvalo než jsme se ve zřícenině vyznali, pronikli dál a zjistili, že zřejmě šlo o velmi slušný palác, jehož historie šahá až do roku 1300. A kraj kolem, je prokázaně obydlen ještě mnohem déle. Celá oblast je významným archeologickým nalezištěm. Jedná se totiž o přechod masivu Velké Fatry do Tuřčianské kotliny, tzv. Turca, kudy vedla stará cesta – Magna Via. Z osídlení od neolitu až po současnost je ale zřejmě nejvýznamějším nálezem hrob velkomoravského velmože s unikátním železným mečem s bohatou zlatou a stříbrnou výzdobou.

My ale vyjma neuchopitelné krásy kolem nenacházíme nic a vydáváme se na severozápad na Kysuce. Cesta podél řeky Váh ubíhá klidně, když v tom mi zvoní telefon a Heduš mi tragicky oznamuje, že Coco zežrala jakéhosi psa, v bytě mám policajty a mám s tím honem něco udělat. Týden klidu se najednou bortí a já s vyplaveným vším čím to jen jde do krve nevím co mám dělat. Po několika dalších telefonátech zjišťuju, že pes žije a řešení vyčká mého plánovaného návratu. Mozek mi sice jede zpracováváním těchto informací na 230 procent, ale zlepšuje se to. A my pokračujem dál.

Přes Žilinu a Čadcu se dostáváme až kousek před české hranice a zahýbáme do kopců, kde je kraj mého dětství a chalupa po mé babičce. Nebyl jsem tam zhruba 7 let, takže vůbec nevím, co mě čeká, a jak mě příjme strýc, který tam žije. Vše ale dopadá víc než dobře, a já se neubráním slzám. Jsem šťastný, že tu znova jsem.

23.9.2007

Slunce mě ráno už před sedmou vytahuje z postele, a já v chodbě u umyvadla potkávám srnku. Ano, skutečnou, živou srnku. Strýc ji má už těch sedum let, co jsem tam nebyl. Pohybuje se volně po okolí a dnes nás přišla přivítat. My se ale vydáváme hned po ránu obejít místa, která tak důvěrně znám, a která jsou mi víc než blízká. I když už vypadají trochu jinak. Obzvlášť v lese jde poznat, jak ten čas letí. Tam, kde jsem pamatoval nízké mlází, je najednou vysoký les. Ale cestičky naštěstí zůstaly. I když už taky pomalu mizí. Staří lidé, kteří v tomto kraji žili umírají, a nikoho mladého kdo by tady v horách hospodařil nenejdete. Naštěstí se v té naší evropské únii našly nějaké peníze, a po několika letech byly pokoseny louky, které začaly zarůstat křovinami. Jejich zmizení by totiž zcela změnilo ráz této krajiny. Děkuji ti Unie.

Mám i to štěstí, že se potkávám s vyjma mého strýce posledními třemi obyvateli osady, a srdečně jsme rádi, že se vidíme. Jedná se o staré lidi, kteří mě ale i po tom dlouhém čase poznávají a vzpomínají na časy mého dětství strávený mezi němi. A byly to časy krásné. Co mě velmi příjemně překvapuje, je skutečnost, že i přes mou nezpochybnitelnou změnu vizáže se mi nikdo z nich nedívá na mé obrázky po kůži a podobně, ale jen do očí. Jsou ti lidé z hor asi opravdu jiní.

Po poledni sklízíme voňavá jablka a hrušky ze starých stromů a pomalu se chystáme na návrat domů. Vůbec se nám nechce a v upadnutí do deprese mi naštěstí brání vědomí, že jsem zpět našel cestičku k naší chalupě a můžu se tam znova vracet. A budu tam vítán. A já vím, že toho určitě co nejdřív využiju.

O půl páté odpoledne středoevropského času překračujeme hraniční přechod Bumbálka – Makov a začínáme se duševně připravovat na realitu. Na chvíli se zastavujeme u mých rodičů v Holešově a pokračujeme dál, směr Praha. Stíháme to ještě před půlnocí a já po 1588,6 kilometrech ukončuju Expedici René 07. Jsem zpět doma, kde navíc zjišťuju, že aféra s pokousaným psem se mezitím vyřešila zaplacením 185,- Kč za veterináře. Ufff…..nezmokli jsme, už jsme tu.

mapa

1 komentář

  • ales napsal:

    Nechal jsem si tento cestopis až na konec podzimu jako takovou hezkou tečku…Příjemné počtení… návštěva chalupy mě připomněla chvíle které jsem tam prožil před lety devíti myslím…)kua letí to…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *