Tož sme si se Šimónem vyjeli na hřiby. Pěkně bylo, teplučko, po dešťu… skorem nemožné, aby nerůstly. Cestů sme sa posilnili v zájezdním hostincu zvěřinovým gulášem a tradá. Dojedem k lesu a první co vidíme, dvě baby s děckem a dvuma košama plnýma hřibů. Tož už z dálky na ně volám: „robky, to už nikde ani nemusíme chodit, vy ste všecko vyzbíraly“…ty sa smíly, že né, že je teho plný les… Tož navnadění jak dvě fretky sme vlétli do hůščí… a nikde nic… všecko vyzbírané… hamižné baby s nošama šecko vyzbírali. Su zvědavý, nač im teho tolik je, ale možná ně to Zdenka vysvětlí. Ale přiznávám, že jet na hřiby v nedělu po poledni, néni najlepší čas, ale my sme sa nevzdali. Vylézli sme na kopec, cosik smotali, popřemýšlali, lesti to néni aj tým, že steklá Zdena na služebni nedělá jakési kůzla, že když ona nemože, tož nikdo a rozhodli sa vydat šáším a chabaščím na palůčky, kde sa nikemu nechtělo. A nebyl to zlý nápad. Už sme je tahali za klobůčky z mecha… suchohřiby, praváky, kozáky… šecko zdravé, radosť nepředstavitelná.
A ta vycházka koleva skal… nádhera… ty výhledy, ta panoramata… šak mě až u srdéčka stískalo radosťů, jak je u nás krásně. Sa mi aj každý deň nepoštěstí objeviť v lesi orlí hnízdo aj s mladým… vřískal na hnízdě hladný, že byť jeho tatů, tož mu vychlópu po čuni. Šikovně sme aj došli k jeskyni snáď tři minuty před tým, než sa přehnala bůřka… tož ščestí převeliké.
Povím vám, že v tých místách sem nebyl naposledy… a lesti budete chtět, tož vás aj zeberem ze sebů… budete s otevřenýma hubama chodit a přemýšlat, jak je možné, že ste tu už nejeli dávno… ale od teho máte předsedu… ten vaše kroky našteluje tym správným směrem.
A to je jedině dobře… to snáď už víte aj sami.
