IC 519 MANAŽER

Projíždím Ústím nad Orlicí. Městem které je mi tak známé i přes to, že sem v něm nikdy nebyl. A to sem si to vždy tak plánoval. Tolikrát sem přemýšlel jak asi vypadá, jací v něm žijí lidé, jak v něm tepe život, jaké tváře se v něm dají zahlédnout a jaká tajemství jsou v nich napsána.

Ústí ale zmizelo za koncovými světly vlaku a já se snažím nenápadně něco vyčíst z tváří spolucestujících. Ale není to jednoduché. Jsem tak blízko lidem kteří jsou tak vzdálení. Když poslouchám jejich problémy, tak se má slina stává esencí otázky na jejich vesmírný původ. Všichni ale tou nevyhnutelností blízkého kontaktu dostáváme mimickou křeč která má ten zbytek přesvědčit o příslušnosti ke stejné rase.

Vagón naštěstí není hermeticky uzavřen a prdy statné ředitelky střelnice jsou z většiny odsávány. Teď se uchichtla ze spánku. Někdo asi ani na dvacátý pokus netrefil špejli. A krásně se u toho chvěje. V několika patrech.

Tím nejvyšším je sametový lalok. Volátko ve své měkké něžnosti vleže stéká až tam kde začíná pohoří plné mléka, které v rytmu kolejnic tančí čehý a hot. A je u toho pěkně pevné v kramflecích. Taky má pod sebou pevný základ. Nejdřív tučný fald radosti, který se vine jako saturnův prstenec v nekonečnosti a nezastaví ho ani páteř jeho bytí. Sílu mu k tomu zespoda taky dodává mocný mys sytosti, který vybíhá z obou břehů mateřské pevniny a rozlévá se s takovou mocností až se tají dech. A nebýt jeho snoubení s horou plodnosti v klíně, těžko mé fantazii si představit kde by si sám určil své hranice. Možná by po mocných sloupech své vládkyně stékal jako řeka a plynul všehomírem až k vám.

….teď se probudila. Její kolénko se totiž střetlo s plechovou nádobou na odpadky pod oknem. Zasyčela a prohodila „koš tu máme jak krávu a já do něho zrovna nemám co dat“. Její božská plodnost je bezmezná. Jak rád bych teď měl u sebe kus zlata a přidal ho mezi ta co ji zdobí. Je jako oltář zdobený obětinami. Kov roztepaný do co největších plátů ji rovná prsty a nutí ji mít ty štědré dlaně stále otevřené.

…..Olomouc mě od ní oddělila. Živelnost odjíždí k příští zastávce Ostrava – Svinov a mě obklopil umakartový chlad Os 3769, který dávno černí zadušená koženková červeň nerozptýlí. Už jen hvizd brzd šestsetdvacetjedničky nás dělí od odjezdu. A už je čas. Zvenčí to dokazují hlasitá sdělení „já už sem měl byť dvě hodiny v Kroměřížu“ a „všady vám tady chybijů cedule“ a „já si nechám zavolať ředitela“.

….já volám tatínkovi ať pro mě přijede do Přerova. Dnes těch tajemství už bylo dost. Dobrého má být pomálu.

…ne, ještě ne. „22:28 směr Staré Město !!!“ je halasná odpověď na něčí šepot a do bělostného světla zářivek mi vstoupila mohutná průvodčí. Je jako Golem uhnětený z kaše a klihu z rozvařených jízdních řádů celého světa. Určitě podle vůně jízdenky pozná i poslepu její výdejnu. Tak je mocná. Ta maličká modrá lodička ukotvená řadou pinetek v mahagonu je její korunou.

……stanice Přerov.

1 komentář

  • Zdena napsal:

    …obnovení květnatého, hyperkorektního (Češtino promiň…) Českého Jazyka, dříve v podání spisovatele Vančury, navíc okořeněného přídavkem poetických vůní klopýtajícího života, se mně převelice líbí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *