Listopadový písně od léta už slýchám…

Chodím už týdny sem a tam a cítím potřebu napsat Vám. Napsat, že předseda žije! A žije tak, že každý den je krásný. Ale pořád mi chybí ta první řádka. Ta, kterou se dá začít. A ať se snažím sebevíc, tak nepřichází. A možná díky neexistenci začátku není zřejmý ani konec. A právě ta nejkrásnější jsoucna mívají jako jeden z pílířů nepřipustitelnost konce. Teď sem se však rozhodl rozeběhnout a tu první řádku najít. Ale neztratit přitom tu stálost. Stálost toho dobrého. Najít začátek a přitom být schopen připustit si existenci konce. Posílit stabilitu odstraněním podpůrných pilířů. Sundat lešení a odkrýt co je pod ním. Protože nutnost vnější podpory není tím, co by ve mě dokázalo vyvolat emoce. To vše za předpokladu, že si díky tomuto veřejnému vyznání můžete o mně v této chvíli myslet, že jsem úplně vysluníčkovaný človíček řešící si úlníčkový píčovinčičky. Což by mě nepřekvapilo při tom jak Vás znám…. a právě teď mě jedna taková věta napadla. Vzpoměl sem si na jedno důležité moudro, které jsem nedávno zaslechl. Je zcela prosté a přitom plné pravdy. Pravdy která může bolet, ale nikdo z nás na tom nic nezmění. Zní: „Na Jitku Zelenkovou sere každý!“

 

A ten zbytek zkusím aspoň trochu vyjádřit odrazem chvil vnímaných přes aparát.

…a Wabimu děkuju za nadpis. Díky Wabi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *