Požehnaný královnů…

…je sobota, půl osmé ráno posledního lednového dňa a do kabineta přes závěse dopadá jenom malučko světla. Zvonění bakelitového telefóna je ale jak břitva a mě škube z jakéhosi fest sna. Zadýchaný ho zvedám a zrovna sa ptám: „mamo, co sa děje ?“. Šak kdo inší by mi mohl volať na pevnů o totem čase. „Vstávaj, padá sněh“ je mi odpověďů.

A to víte, to když řeknete nekemu kemu stojí před barákem ledoborec, tož je zle. To vám do člověka jak když střelí, a hrrr, honem sa nekde svést. Najlepší tak nekde po hřebeňu lesní cestů. Tož sem sa rychlo oblékl a eště rychlejší nekde ven. A najlepší to nažhaviť déjedničků. Ať je to do tych kopců pěkně zehříté.

Je půl deváté když projížďám prázdnů křižovatků U bulhara a o štyry minuty víc když zastavuju natankovať plnů na břehu Jižní spojky. Nikde nikdo. Jenom v kůtku si zrovna stavjá kafe na stůl asi pět ogarů fůsatých. A u pokladně…ona…královna ! Du rovno k ní, a dělám to, co v tej chvíli musím udělať. Halasno pronášám „vitajte“ a královnu obtůlám. Nemožu v tu chvílu jináč. A je mi to od královny odpovězené smíchem a uvítáním.

Su šťastný. Královna mi žehná na cestu a já sedám za kormidlo s takovů silů, že aj když mi potem dvě černé kočky přebíhaly přes cestu tož sem sa jenom smíl, že na mňa dneska neplaťá, že já mám na sobě silnější kůzlo.
Od královny, Jarmilky Šulákovej ze Vsetína.

A stačila mě řéct aj tajemství. Že sem tam s tyma ogarama, co tam pili to kafé, žehná písňů aj tady nám na výspě civilizace. Tož sem si na tych internetoch zjistil, že 28. února od devíti večer bude audienca v sokolovni v Úvaloch. Nezajdete nekdo se mnů ? Šak plesová sezóna je v plném průdu. A na Rusavě Valašský bál už nestihneme. Přihlášky sa přijímajů do poslední chvíle.