Štěpánka Haničincová (1931 – 1999)

Těžce se tomu dá uvěřit, ale dnes je to přesně deset let co nás opustila kultovní ikona dětských srdcí Štěpánka Haničincová. Už deset let tu není ta kterou jsme tolik milovali a která svým úsměvem rozdávala tolik štěstí nám. Pojďte si společně u vzpomínky na Štěpánku zazpívat….

Štěpánka Haničincová

Holčička, která se narodila 30.září 1931 v Kvíčovicích byla prý tak ošklivá, že ji její vlastní maminka schovávala v kočárku pod záclonkou. Do vínku dostala jméno Štěpánka a tatínka alkoholika. To, co jako dítě zakusila, muselo nutně poznamenat celý její život. Krátké úseky vzpomínek na hodnou a laskavou babičku nedokázaly umlčet vzpomínky na otce, který ji v opilosti dusil, na otce, který v kartách prohrál dům, na věčně utrápenou a plačící maminku.

Štěpánka bydlela v Židovské ulici a tak většina jejích kamarádů a kamarádek zmizela v německých plynových komorách. Laskavá babička zemřela. Štěpánce zůstaly z celého světa jen dva poslední pevné a světlé body – mladší bratříček Pepoušek a maminka. Osud jí ale připravil i o tyto dvě poslední jistoty. Pepouška krátce po válce zabil nevybuchlý granát, maminka spáchala sebevraždu. Na poslední chvíli byla sice vzkříšena, ale Štěpánka už sotva mohla věřit ve šťastný a veselý svět – její svět byl jen krutost a bolest.

Následovalo několik let s druhým náhradním tatínkem, který ji nenáviděl. Potom léta prožitá v naprostém opuštění, protože maminka odešla i od druhého tatínka a kvůli práci musela Štěpánku nechat samotnou. Vystudovala obchodní akademii, ale nakonec zatoužila po herectví. Do jejího života také vstoupil třetí tatínek, tentokrát milující. Štěpánka nastoupila do zaměstnání, ale stále zkoušela dostat se na DAMU. To se nakonec povedlo.

O dva roky později ji už nepodtrhl nohy špatný osud, ale její vlastní charakter. Po dvou letech zkoušení divadelních kousků pojednávajících o natěšených komsomolcích a rolích šťastných továrních a zemědělských dělnic, jí bylo doporučeno, aby pro nedostatek talentu přešla na jiný obor. Nedostatek talentu byl odborný termín pro nedostatečné ztvárnění budovatelského nadšení – Štěpánka byla příliš opravdová, než aby s vervou hrála to, co se jí upřímně příčilo.

Štěpánka se vdala za Petra Haničince a porodila dceru Sašu. V roce 1953 byla mladá paní Haničincová oslovena jako ideální kandidátka na vyprávění dětských pohádek v televizi. Z neúspěšné mladé herečky se stala Štěpánkou, kterou nade vše milovalo několik dětských generací. Jméno Štěpánka se stalo symbolem šťastného a spokojeného dětství socialistických dětí. Její soukromý život ale dál připomínal bouřlivé počasí v Karibiku. První manželství se rozpadlo. Druhé manželství s režisérem Janem Valáškem také. Na obrazovce vždy vyrovnaná a maminkovsky krásná Štěpánka v soukromí prožívala deprese, kouřila a zoufale toužila oddělit se od ctnostně dokonalé televizní Štěpánky, za jakou ji všichni automaticky považovali.

Tehdy do jejího života vstoupil třetí muž – Jan Přeučil, a po komplikovaném začátku přišla třetí svatba, kterou následovalo nejšťastnější životní období Štěpánky Haničincové. Jediným a ne právě malým škraloupem jinak sladkého rodinného života se stalo politické pronásledování STB, vydírání a manipulování. Milovaná dcera Saša se totiž provdala za nepřítele režimu a nakonec byla už i se Štěpánčinými vnoučaty přinucena k emigraci, což mělo pro její matku tragické důsledky – musela zmizet z obrazovky, aby svými pohádkami neohrozila mravní vývoj socialistických dětí. Podle dostupných zdrojů mohla dopadnout lépe, kdyby byla, jako stále velice krásná žena, přijala pozvání na společnou večeři od tehdejšího ředitele České televize Jana Zelenky. Štěpánka však byla zásadová.

Přišla o svou práci pro děti, která byla z velké části smyslem jejího života. Lidé se od ní odvraceli a podávali na ní nesmyslná udání. Dosud vždy bojující Štěpánka začala ztrácet půdu pod nohama. Slavná a krásná žena, podle které se česalo půl Prahy o sebe přestávala dbát a vše nasvědčovalo tomu, že její životní part se chýlí ke konci.

Sametová revoluce ale Štěpánce vlila do žil novou naději. Mohla se vrátit ke své práci a milovaným dětem, tedy tak si to alespoň představovala. Nový režim ale nezajímalo, jak byla ona sama i celá její rodina pronásledovaná komunisty – hordy spisů STB s jejím jménem jakoby nebyly. Lidé, kteří nově stanuli ve vedení České televize viděli ve Štěpánce hlavně „starou komunistickou personu“. Těžko říci, co bylo pro ni horší. Zda-li to, že ji už nechtěli kvůli nejnutnější spolupráci s bývalým režimem, nebo to, že ji označili za starou.

Štěpánka se přesto nechtěla vzdát – podstoupila plastickou operaci a prosadila několik svých pořadů. Dětem se ale nelíbily. Doba si žádala nové a neokoukané americké grotesky, ve kterých po sobě zvířátka střílela a do té doby milovaný čertík Bertík byl příliš hodný a poslušný na to, aby obstál v takové konkurenci.

To byla ale pro Štěpánku smrtelná rána. Je téměř vedlejší, že následovalo ještě několik let, několik dalších drobných radostí a také dalších drobných ran, protože ve chvíli, kdy samy děti Štěpánku odmítly, ona začala dobrovolně odcházet z tohoto světa. Léky kombinovala s alkoholem a jen pro své nejbližší se každé ráno snažila vstát.

Zemřela okamžitě po pádu na topné těleso 27.října 1999 a protože byla v tu chvíli sama doma, zůstaly jen spekulace o tom, proč k tomu došlo.

Na televizním místě Štěpánky se od té doby vystřídalo již mnoho tváří, nikdo však nedokázal vzbudit v dětech tolik upřímných sympatií. Odborníci říkají, že Štěpánka se na rozdíl od všech svých nástupců nestylizovala do někoho, kdo miluje děti. Neměla důvod, ona je prostě strašně milovala.

zdroj: femina.cz