Tak jsem zas viděl jeden film. Zcela nečekaně. V touze po pohodlném a intenzivním zážitku, bez jakékoliv přípravy a předchozího obeznámení, jsme se v rychlosti shodli na snímku „Ill Manors“ od režiséra jménem Ben Drew. Prý nějaký debut. Tak jsme se usadili do měkkého, občerstvení připraveno, krb v únorovém večeru příjemně hřeje…můžeme začít.
Tak jsem zas viděl jeden film. Zcela nečekaně. V touze po pohodlném a intenzivním zážitku, bez jakékoliv přípravy a předchozího obeznámení, jsme se v rychlosti shodli na snímku „Ill Manors“ od režiséra jménem Ben Drew. Prý nějaký debut. Tak jsme se usadili do měkkého, občerstvení připraveno, krb v únorovém večeru příjemně hřeje…můžeme začít.
Možná tím nevědomím, možná tím vesnickým klidem v němž žijeme, jako by k nám vtrhl nějaký vrcholně zvrácený úchyl a násilník a ten nás nějakým způsobem hned od začátku zcela zparalyzoval a znemožnil jakkoliv se bránit. A k naší nepopsatelné hrůze ke stropu za zadní nohy pověsil živé, hrůzou mečící jehně a zaživa jej započal stahovat z kůže. Pomalu a precizně. Ať si to všichni zúčastnění řádně užijí.
Ano, je to tak. Nepřeháním! Takový jsem měl já pocit. Od začátku až do konce. Vím. Vy teď můžete namítnout, že ten pocit mám jen já. A já vám to nebudu popírat. Před očima mi totiž najednou běželo něco, co bych byl nejraději, kdyby se nikde a nikomu nedělo. A to i přes to, že sám bych si v letech mezi dětstvím a dospělostí, ve vlastní neskutečné debilitě, chtěl spoustu tak cool a tvrdých historek prožít. A na některé jsem si snad i maximálně trapně a provinčně hrál. Ale teď mi běhal mráz po zádech.
Nemá cenu vám tady teď vypisovat o čem film je, nebo se snad pozastavovat nad tím, nakolik skutečně odpovídá realitě. Obsah, pokud chcete, si musíte extrahovat z originálu sami a to druhé není důležité. Nepouštíte si dokument. Pouštíte si dílo jako celek.
Ano, právě jsem použil slovo „dílo“! A stojím si za tím! Protože i stahování kůže z jehněte zaživa může být dílem. Jen to ten, kdo to dělá, musí dělat pořádně. Musí vědět jak na to a musí mít správný grif. Musí vědět jak začít a jakým směrem postupovat tak, aby se nakonec dobral cíle. Aby odkryl ve vší surovosti to, co se skrývalo pod tím něžným kožíškem. A že to někdy může být koplikovaně zamotané. A taky musí mít dobrý nůž! Jinak by jednotlivé části tak lehce neoddělil a povrch by se od podkladu mohl začít násilně odtrhávat. A to se nedělo. Možná i proto, že svou roli bravurně zvládalo také jehně samotné. Neškubalo se a vydávalo přesně tak úpěnlivé bolestné kvílení, jaké si jen k takovému konání dokážete představit. Formou i obsahem. Byl jsem jím zcela uhranut. I když si podobné záležitosti do sluchátek rozhodně nepouštím. A když k tomu ještě připočítám stále precizní nastavování k dokonalému výhledu a bezostyšnou odvahu přiblížit detail, tak se slova „dílo“ opravdu nebojím.
Ale jak říkám, zkuste to sami na sobě. Vpusťte si ten marast špatných způsobů i do svého obýváku. Nechte se jako já vyděsit. Třeba jen jako trénink. Protože vždy může být ještě hůř. Ovšem za zachování naděje, že jsme jen před zmáčknutím tlačítka „play“ na chvíli znaveně usnuli a teď teprve příjde ta romantická komedie.