O tom, že mě ten náš „přední stájlista“ jednou přivede do blázince, tak o tom jsem přesvědčen už mnoho let. A on mi zas už leta tvrdí, že to je přesně to místo kam patřím. Ale i skrze tyto úvahy se oba držíme a zatím není nutno volat žádného rychlého převozu na oddělení akutního příjmu s pevnými mřížemi v oknech, kde platí pevný řád a jediným řešením je pravidelné podávání tišících farmatik.
Tuto neděli jsem se tam vydal dobrovolně a po svých. I když také na Stanislavův popud. Domluvil si totiž na fotografování série pánské módy jeden opuštěný pavilon v psychiatrické léčebně Bohnice a já si přece takovou možnost prohlídky a současně i tréninku nemohl nechat ujít. Je přeci dobré vědět co mě jednou čeká.
A povím vám, že nelituju. Takový pěkný opuštěný pavilon v blázinci, to je pro nás zvrhlé moc pěkná podívaná. Prolézal jsem tu budovu, dříve sloužící jako ústavní kuchyň a jídelna, od sklepa po půdu s takovým zaujetím, že mě museli několikrát volat ať už jdu, že chtějí zamknout. I když s prvním stmíváním bych jistě utekl sám a rád. Noc bych tam totiž trávit nechtěl…
