Tož je to tak, léto sa nám pomaly přehůplo ke svojemu koncu. Po pšence, jačmeni a rži ostaly strniska na kterých pomaly začíná pofukovať a já tady včil sedím a přemýšlám, co povykládať o tem, co sem zažil od tej doby, co sem Vám psal naposledy. Tož včil pěkně popořádku…
U nás doma všecko dobré. Všeci sme zdraví, jesť nám chutná a dopřáváme si to najlepší co možem. Šak aj díky temu sa mi konečně podařilo zahodiť po roky nabíraný břuch a od jara je předseda pomaly o dvacet kilo lehčí. Do kopca tak už zas chodím první a nebojím sa u teho, že ňa v mojem věku trefí šlak.
Po drcnutí inšíma sem sa trochu obudil aj sociálně a znova sem sa začal pomaly půšťat do teho společenského života. Ať už za světla nebo potmě. To znamená, že už ňa nikdo nemusí složito přemlůvat k nejakému juchuchů a když je cosi v kešeni, idu rád a nebráním sa ani odvážnějším tanečním vystůpením.
Zhuntovaný po experimentoch s vetrinářama, kteří umjá tak akorát džgat pse práškama, sa mi podařilo aj vyřešiť trápení mojí Coco. Přišél sem na to, že sa ta opíca zhlídla ve mě. Ona žádné instatní granule žrat nebude a když, tož jí po nich bude blbě. A hotovo! Tož sem jí teda začal vyvařovat a co sa nestalo? Místo zdutej kozy mám znova psa co je schopný pokůsat aj želvu. (Naštěstí né moc, takže stačí kůpele v heřmánku.)
A jak sem si Vám toto léto užil Beskydy! Lůky pokosené, seno nasušené, dřevo nařezané aj naštípané, Šimonem pro mě podstatný kůsek chalupy natřený, stará studňa najítá, nový plot vykolíkovaný, dvě bečky piva vypité, inženýři snězení, všecko povlečení převlečené, tepichy Lojzů vyprášené, dvaatřicet řízků Hedů najedenkrát usmažených a víc než rychlo spořádaných, nové schody nad chalupu Camilem a Pepů stlučené, po výletoch až do Žiliny poježděné a Staňa, tak jak každý rok… odpočatý. Co Vám mám povídať? Krása!
Týdeň potem sa sice nesl ve znamení praní, máchání, ždímání, věšání a sušení a vůňa aviváže sa nesla pomaly až do Chaber a já sa až začal báť, aby mi nenarostla prdel, prsa a vlasy a já sa neproměnil v nejaků pradlenku. Ale konec týdňa, jak říká Moja, mě zachránil. Vyrazili jsme do průvodu. A tak jak sa patří, s pořádnýma vlastnoručně vyrobenýma mávátkama. No srandy jak s gumovým hovnem a dom sme přišli až Bůh ví kdy. Eště včil sa při vzpomínkách směju.
No a co včil? Nelapte doma na řiti a hybaj kdesi ven. A je jedno lesti kdesi za kultůrů, nebo sa válať po mezách, které sů zatým eště furt suché. Za chvílu je tu podzim a to sa doma za peců nafůláme až až. Tož ať máme na co vzpomínať.
P.S. Podle pravidelných hlášení naší stálé zpravodajky Lydie si života do sytosti dopřává i sojčí nalezenec, který od začátku července pobývá na Kokořínsku a nyní je nazýván jménem Krabat. Pěstounovi tímto děkuji a přeji do budoucnosti spoustu radosti.