*Seděli jsme takhle večer u krbu, když někdo vzpomenul naši Bogdanu. A já si najednou uvědomil, že se jí už asi dva týdny chystám telefonovat a že nyní, v deset večer by mohl být ten pravý čas. Já si totiž vždy vzpomenu během dne a to vždy již předem vzdám, protože vím, že Bóďa někde honí Hedu a na nějaký filozofování s předsedou nemá náladu a především čas. Ale teď by to mohlo vyjít! A ono to vyšlo.
Spojení bylo navázáno v nejvyšší možné kvalitě a my si řekli vše co jsme si už skutečně potřebovali říci, domluvili se na všem na čem jsme potřebovali domluvit (samostatná rubrika nastavena) a já jsem s okamžitou platností naší Bogdanku jmenoval stálou zpravodajkou v Karlíně. A hned za dva dny jsem obdržel psaní:*
Hlásím se po dlouhé době ze zasněženého šedobílého Karlína.
To nám to utíká, co?
Já snad konečně budu mít vlastní rubriku. Popravdě řečeno, myslím, že už si jí i nějakej ten pátek zasloužím. Taky se cejtim trochu dotčená, že jsem to musela nadhodit já. No, ale vo tom, potom!
Tady v Karlíně není nové skoro nic. Krom toho, že jsem se rozhodla dostudovat. Fakticky! Normálně jsem se přihlásila k rozdílovkám a v září ze mě bude zase studentka. Teda pokud to udělám, že jo. Upřímně řečeno, vůbec netuším jak to jako chci zvládnout. Ale možná je to jenom další signál, že začínám bejt stará a míň punk. Vyhrabala jsem skripta a koukala na to jako na hořícího Zemana. Teda tak, že jsem v rozpacích, vůbec se na to koukat nechci, chce se mi trošku zvracet . Vlastně by jsem na něj neplivla ani kdyby hořel.
Taky jsem o sobě zjistila, že já jsem naprosto nejprůměrnější člověk! Já umím skoro všechno, ale naprostou většinu z toho průměrně. Což se jako nepodceňuju, aby jste rozuměli. Trochu mě to sere, ale pořád je to lepší, než mít pocit, že jsem úplně na hovno. A to taky znám! Vono bejt průměrná matka, průměrná tanečnice, průměrná kavárnice, průměrná spisovatelka, průměrná zpěvačka, průměrná barmanka, průměrná maskérka, průměrná sousedka, průměrná chovatelka, průměrná uklízečka, průměrná kuchařka, průměrná žena…. to dá kurva zabrat! Musím všemu dát trochu a uznejte, není toho málo.
Začala jsem to řešit nedávno, když jsem se platonicky zamilovala do chlapa. Chlapa co vypadá jako chlap a ještě k tomu se tak i chová. Zázrak, že? Jen škoda! Má děti a ženu. Smůlička, Bogdanečko! Smůlinkovatá smůlička. Když jsem volala tatínkovi o podporu, řekl že je to přeci krásný, že jsem schopna takových citů. Ale taky že to budu možná právě já, ta jedna z mála, co si nikdy chlapa nenajde. Prej proto, že jsem moc složitá. A to je blbost, protože já jsem právě, fakt jako, jednoduchá. Jde jen o to, aby mě ten dotyčný uměl ovládat, ale já zároveň měla pocit, že ovládám jeho. Aby žárlil by. Ale né moc. A abych žárlila i já, ale v podstatě jen na to, co si vymyslím a né, že budu mít vopravdickej důvod. Abych ho respektovala a on respektoval mě. A taky, aby se rád hádal. No. Vlastně zrovna můj táta přesně to co hledám. Takže nic.
Houmr má vůbec svůj osobitej a milej humor. Jako tenkrát, když jsem mu hystericky volala, že jsem asi v tom, protože ochrana praskla. Úplně v klidu mi říka tím svým hlubokým a klidným hlasem :“Co Ti mám říct holko? Nechceš děti, tak NEPRCEJ!“ Na to není co dodat. Je to vtipálek.
No a tak tady teď sedím a piju Braník, což je lehkej podprůměr. Ale zase to zvyšuje body tomu malému Punku ve mě. Kouřím nadprůměrně in Bio cigára, páč mám pocit, že to toliko neškodí a píšu Vám tyhle průměrňácký věty s žádnou pointou.
Jo a napadlo mě, že když tu má Předseda slovník, tak Vás naučím taky karlínskýmu slengu. Protože teď, když jsem stála v parku a vyslechla si rozhovor skupinky chlapců, dost jsem se bavila. Jsem ráda, že jsem pořád v Karlíně, protože já tady těm lidem opravdu rozumím.
„Kde jsou kluci?‟
„Joj more, čekaj na Tebe v metře.‟
„Tak so, proč mi to nikdo neřek? Vy ste fakt diliňáci, uplně jebnutý na hlavu. Já vám fakt nechápu!‟
„Jasně more, jdi rači nakrmit domů sloni, báro šero.‟ (překlad: velká hlavo)
Tak pus a zase někdy příště.
Z Karlína Bogdana Mužlev