Po myslivecku…

Přiznám se bez mučení, že příchod září byl pro mě celé dětství noční můrou. Končil čas kreativní volnosti a nastávalo údobí svázaného školního stereotypu. Zkrátka hrůza! Ale to je již dávno. Už jsem dospěl do věku, kdy si onu volnost mohu dopřát sám. A to bez ohledu na kalendář.

Třeba jako tento víkend, kdy jsme se po dlouhých přípravách pustili do výstavby nového plotu.  A to řádně zvesela! Vždyť nebyli bychom to ani my, kdyby nás hned v počátku nedokázala nadchnout tak vyjimečná událost, jakou je znovuobjevení několika součástí myslivecké uniformy ve staré skříni. To do nás jak když pichne! A chudák každý hasič co jde kolem!

Ale nezůstalo jen u špásu a my skutečně „pichli“ i do zmiňovaného plotu. A nebo přesněji spíše do země, protože první část výstavby spočívala ve vyhloubení dvaceti jedna padesáti centimetrových jam, do kterých byly následně zabetonovány základní nosné sloupky. A vězte, že zas o trochu víc víme, jaké že jsou Kysuce kamenitou krajinou.

Ale podařilo se a my si nakonec mohli užít i kopců do jejichž lesů se již pomalu začínají vkrádat barvy podzimu a kde na loukách a starých pastvinách vystrkují květy první ocůny. A kde já se těším na vše, co je před námi.

P.S. Všem zúčastněným tímto děkuji za veškerou vydatnou pomoc a vůbec za všeobecně oblažující přítomnost. A současně i odpouštím Hedě to, že se zas fest pobila na zábavě a proto nemohla přijet.