Starý bohnický ústavní hřbitov

Vydal jsem se před pár dny na seznamování s okolím a skrze Čimické vydal jsem se k Bohnickému údolí. Předem stanoveným cílem byl totiž starý ústavní bohnický hřbitov, ležící na plošině nad roklí Bohnického potoka, nenápadně ukrytý za zahrádkářskou osadou, která v tento jarní čas překypovala životem. Což se o cíli této cesty říci nedá.

Starý bohnický hřbitov byl založen v roce 1909 jako místo posledního odpočinku pacientů i zaměstnanců bohnické Psychiatrické léčebny. Na začátku dvacátého století měla psychiatrie, ať už vnímaná z jakékoliv strany barikády přeci jen větší společenské stigma než dnes, což ve spojení s tehdy jistě méně úspěšnou léčbou a vyšší úmrtností žádalo společenskou separaci i po smrti.

K výše zmíněnému osazenstvu je nutno ještě připočítat blíže nespecifikovaný, ale předpokládám notný počet italských vojenských zajatců, jež do Bohnic zavlekla I. světová válka a kteří v místním provizorním zajateckém táboře podlehli vydatné tyfové epidemii. Celkový počet hrobů se tak odhaduje na circa 4000.
I při tomto množství se však nyní těžce hledají.

Starý bohnický hřbitov totiž přešel v roce 1963 pod správu Pohřební služby hl. m. Prahy, která tímto okamžikem ukončila ukládání lidských mrtvol pod zem na tomto pozemku a hřbitov ponechala svému osudu, povětrnostním vlivům, bující zeleni a nenechavému lidskému plemeni.

Výsledkem tohoto je pozemek obehnaný bytelnou zdí ve stále fit stavu, kterou však v jistém bodu není problematické přelézt. Žádnou z bran či branek se totiž dovnitř nedostanete. Jsou totiž ne jen zamčeny, ale i „na pevno“ zavařeny. Hřbitov samotný je velmi zajímavou ukázkou samovolné tvorby kusu krajiny, kde asi přeci jen funguje nějaká přirozená úcta či strach, čemuž ve spojení s jeho odlehlostí vděčíme za to, že toliko nezakopáváme o krabice od vína a že dominantním prvkem je pouze břečťan popínavý (Hedera helix). Ovšem v míře vrchovaté.
Ale co Vám budu povídat. Nejlepší je to vidět. Udělejte si vycházku…