Je tomu už pár týdnů nazpět, kdy mě letos poprvé zašimralo v nose a já začal kýchat, až jsem se bál, abych si zas něco neskřípl v krční páteři. Ale nestalo se tak a dny ubíhaly a s nimi i cykly praní mých kapesníků. A můj usoplený stav se tu lepšil, tu zas zpět horšil a já se těšil na začátek máje. Věděl jsem totiž, že tak jako každoročně odjedu na týden na chalupu, kde oslavím své narozeniny a tohoto roku si navíc ještě i doléčím tu moji naněkolikrát přechozenou rýmu…
A dočkal jsem se; nastal den odjezdu. Já se s radostí vzbudil, zhluboka se nadechl a kýchl tak, že jsem si málem zlomil vaz. Běda! Rýma byla zpět v plné síle. Obstaral jsem proto rychle poslední nákupy a co nejrychleji jsem se vydal východním směrem. Dříve, než mi dojde i zbytek posledních sil. A byla to cesta krušná. Inu, zkuste si odřídit něco přes čtyřista kilometrů, když vám z nosu i očí vytéká nekonečný proud vodnatého sekretu…
Ale zvládl jsem to a hned po příjezdu a zatopení v kamnech zahájil mateřídouško-medovou potnou kůru. Ostatně prostoru, času i klidu jsem k tomu měl dost, neb přislíbení účastníci začali postupně hlásit zpoždění v řádu dnů. Takže zatím co za okny zuřilo beskydské jaro, já v tichu dřevěné chalupy zápasil všemi dostupnými prostředky s neprůchodným nosem a s pocitem, že není ve vědě lékařské horší popsané choroby nad rýmu…
Se středou se začlo zdát, že se mi trochu ulevuje a já začal nesměle vyhlížet první přijíždějící. S nadějí, že rozptýlí moji usoplenou trudomyslnost a zastoupí mě při souboji s bující zelení, neb mě se sil ke špásu s kosou nedostávalo. A dočkal jsem se…
Čtvrtkem se již od časného rána neslo bzučení sekačky likvidující traviny a bršlice sahající až po kolena a já se konečně pustil do plnění úkolů stanovených jídelním lístkem. Byť totálně bez čichu a s minimem sil. Ale snažil jsem se. I když vím, že to tentokráte nebylo ono. Ale věřím, že mi s přihlédnutím k okolnostem bude odpuštěno a vaše důvěra v moji vařečku nebyla zcela promrhána.
Pátek, tak jako všechny předešlé dny, nás vítal sluncem a do chalupu dorazili i poslední přislíbení účastníci; například milířů chtivá Heda, jež ve vší tajnosti přivezla i svého druha v žehu, Karla. Ten však byl tentokráte posedlý spíše výstavbou mostu a do řežavých uhlíků hleděl zasněně jen ve chvílích žhavých večerních diskuzí, které však nebyly jen planým tlacháním a přinesly mnoho plodných zjištění. Mezi jiným třeba to, že k nejdekadentnějším pohřebním zpěvům lze směle zařadit píseň “Hrobař”.
Sobota se nesla již v rytmu kvapíku. Vše se rozeběhlo svižným tempem a každý věděl, kde je jeho místo…v lese se kácelo dřevo na most, kámen se těžil v lomech, studna se zdila, sekery, pily a brusky nezahálely, hrábě česaly zkosené louky a z kuchyňských ploten se snad linuly mě upírané vůně. A já byl tuze rád. Neb není pro mě většího daru, než mít kolem sebe takřka celou moji rodinu, které jde navíc takto dílo od ruky. Jen nebýt té rýmy, která se zvečera zase mocně ozvala…
Neděli už ani v paměti nemám. Vím jen, že bylo nutno vše uklidit, potřebné naložit do vozů a dopravit se do Prahy. Jaj, nepěkné to bylo a já jsem šťasten, že jsem to dokázal…
Nyní, kdy toto píšu, je to od zmiňované neděle přesně dva týdny a já za chvíli do sebe vpravím poslední dávku antibiotik, která nelehce zahnala “akutní zánět postranních dutin jak prase”. Ale už je vcelku dobře a já konečně bez urputné bolesti hlavy vzpomínám, jaké to bylo krásné. A všem za to děkuji. Navíc cítím, jak otevřeným oknem až sem proniká, vůně čerstvě posekané trávy…
(foto: Studený, Šimon, Křeček)