Čekání na hýla…

…ale hlavně na jaro. A i když odcházející zimu jako roční období dvakrát rád nemám, podařilo se mi s ní minulý víkend pro letošní rok snad definitivně rozloučit v té nejkrásnější formě jakou si pod pojmem zima umím představit. Navíc na tom nejlepším místě na světě.

Už celou cestu na východ nás zasypával sníh a my s přibývající nadmořskou výškou začínali tušit že naše cesta k cíli bude obsahovat i brodění se závějemi po vlastních nohou. A nemýlili sme se. Cesta pozdně nočním lesem a následné prohrabávání se do chalupy jeden a půl metrovou závějí byl ryzím zimním zážitkem. Zakončeným ovšem krásou pocitu když komín chytne tah a v kamnech to začne pořádně hučet a praskat.

Ale ne každý si může zatopit a nakoupit prefabrikovaný potravinový polotovar. Proto mezi mou základní zátěž na zádech kterou sem přinesl patřilo sypání divému ptactvu a jednomu už méně divokému srnci. V hlubokém sněhu se potrava bez schopnosti uchopit v kopýtko lopatu dobývá těžce. Proto taky jablka a vojtěškové granule náležitě ocenil. Bohužel se mi ho nepodařilo zachytit na obrázku, protože pokaždé když sem ho přistihl u hodokvasu ležel můj fotoaparát spíc někde v teple a já měl na sobě jen podvlíkačky a v ruce kbelík.

Větší přízeň projevovala létající fauna. Jmenovitě dle četnosti zastoupení: sýkora uhelníček, sýkora koňadra, sýkora modřinka, brhlík lesní a jako červená třešnička na dortu hýl obecný. Za tři dny dokázali pozřít tři a půl kila krmítkové směsi a dle mého pohledu se naše krmítko stalo jedním z nejúspěšnějších projektů firmy Camil Interier s.r.o. Děkujeme.

Přívaly sněhu nám ale bránily dostat se kamkoliv jinam než kam sahaly aspoň trochu vyšlapané chodníčky, takže i když je u kamen dobře, těším se na jaro které snad tuto neděli poprvé příjde. I když zatím asi jen tady dole v nižších polohách.
Já ho určitě přivítám s otevřenou náručí. Udělejte to také.

3 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *