Dá se říci, že ještě před pár dny jsem byl definitivně přesvědčen, že na tomto místě ze sebe budu dostávat všechno to, co mě děsilo až traumatizovalo už několik týdnů předem a co mi vhánělo krevní tlak do astronomických výšin. Ale pak mi najednou došlo, že bude lépe, když popis životních epizod, jejichž základním stavebním prvkem je alkohol v rodině, přenechám raději naší Bogdaně, neb proti ní jsem přeci jen pořád nezkušeným amatérem.
Díky rozhodnutí mé drahé matičky oslavit svých šedesát ve své rodné chalupě, jsem totiž zažil dalších pár krásných dnů v těch mých milovaných kysuckých kopcích. A ne jen kvůli tomu, že po prvním letním dešti vyšlo hřejivé slunce. Ale taky proto, že jsem se po mnoha letech setkal s několika příbuznými, s nimiž je radost pobýt. A taky mě můj nejmladší synovec poprvé oslovil jménem. A taky jsem po dlouhé době viděl mého bratra v nezrychleném, byť stále pomateném režimu. A tatínek byl na mě hodnější než bych čekal. A těmi našimi dolinami se tak jako kdysi nesl za doprovodu harmoniky zpěv, jenž se v dálce mísil s hudbou zvonců ovčích stád. A šalvěj mi vykvetla tak, že se z ní až tají dech. A do mrazem osiřelých včelínů se nastěhovaly dva někomu ulétnuvší včelí roje. A stráně jsou plné zrajících jahod, borůvek a prvních hub. A rozkvetlá lípa v zahradě voní a hučí. Co Vám mám povídat, nádhera.
A když k tomu připočítám to, že jsem po všem tomto veselí uvedl chalupu i okolí do původního stavu bez zjištění jakýchkoliv škod, jsem sám sebou nucen k opětovnému si připomenutí myšlenky, že jaké si to sami uděláme, takové to máme. A neplatí to jen v případě života jako celku, ale třeba i takovýchto, dopředu tolik obávaných několika dnů.
1 komentář
Nádhera, už se moc těším!