Invalidní Invalidovna….

Dneska sem zas obcházal tu našu Karlínsků Invalidovnu, a musím vám řéct, že je na tu chuderu čím dál horší pohled. Sype se nám před očama, a není nikeho kdo by sa jí ujal, a dal jí potřebnů lásku. Naša armáda která v ní má Ústřední vojenský archiv ani vymlácené okna nenechá zasklit…. Hlavně že na jakýchsi letadélek, tančíků a podobných volovin majů peněz dost. Šak na co cpat peníze do starého baráka.

Přemýšlám, jak je možné, když máme ten kapitalizmus, že nikdo neohlídá aby sa aspoň trocha snažili, a zamezili dalšímu chátrání ? Já mět takový barák, a tolikého personála, který navíc snáď aj musí poslůchat, tož jich tam pár naženu, a každý deň udělám aspoň cosik. Aj snaha sa počítá. A nemusí jít hned o nové fasády nebo plastové okna. Já sem je ale za celů dobu co chodím kolem, a už to budů tři roky pomaly, vymjma dvuch opravených ryn neviděl udělat lautr nic. A vymlůvat sa na to, že není peněz je nesmysl. Stejnak ty nádhery v zeleném platit musijá, tož by místo létání kdesi s flintama dělali chvílu aspoň neco užitečného. Ale ono v tem bude cosi inšího. Oni už delší dobu plánujů ten archiv přestěhovat, kór když jim to ty povodně spláchli, a tož aj v té armádě asi vládne to typické české – „nač bych to spravovál, když du z tadyma pryč“. A že ide o vyjímečnů kulturní památku nikeho nezajímá.Musím sa proto zas dokola sám sebe ptat. Proč v takových organizacách vládnů lidi, kteří nemajů kůska zdravého selského rozuma a citu ?

A včil cosi z té histórie:

Projekt vzniku Invalidovny, zařízení k péčí o válečné veterány a vysloužilce, založené na tehdejší dobu jako vyzrálá forma sociální pomoci s aktivními prvky soběstačnosti, vznikl v kolem roku 1657 v hlavě florentského hraběte a polního podmaršálka Petra Strozziho ze Schrattenthalu, úspěšného diplomata a válečníka, pána na Hořicích, Třebověticích a Třemešovici. Jeho Excelence byl v té době sám raněn v bitvě u Allesandria della Paglia, a strávil delší čas jako nemohoucí. Proto sepsal v Dymokurech, kde se právě zotavoval, 3. srpna 1658 závěť, kterou v případě své bezdětnosti odkázal většinu svého majetku pražskému arcibiskupovi kardinálu Harrachovi a jeho nástupcům s podmínkou, aby jejich zisku využívali pro zaopatřování válečných invalidů „jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami“.

Hrabě Strozzi byl 6. června 1664 zabit zbloudilou střelou po vítězné bitvě s Turky o ostrov na řece Muře. Jeho žena Marie Kateřina rozená Khevenhüllerová na tento popud svůj majetek odkázala taktéž Strozziho nadaci, která tak po její smrti roku 1714 získala statek Hoření Dobrá Voda a dvůr Mlázovice.

V té době, však ještě nikdo netušil, jak bude s odkazem naloženo. Až v roce 1728, přesněji 28. května, císař Karel VI., zřejmě inspirován francouzským králem Ludvíkem XIV. a jeho Hotel des Invalides rozhodl, že z peněz nadace budou pražským arcibiskupem zakoupeny pozemky, a na nich obdobné zařízení postaveno. Nabízely se pozemky na Kampě a na Smíchově, ale nakonec zvítězil pozemek za Poříčskou branou na Špitálských polích, které byly vykoupeny od Řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Původní projekt samotné budovy vypracoval vídeňský dvorní architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu, a po jeho smrti v tomto díle pokračoval Kilián Ignác Dienzehofer. V tomto plánu se počítalo s komplexem budov o čtvercovém půdorysu o straně dlouhé 300 metrů, ve kterém by našlo domov až 4000 lidí. Síť křížových chodem měla objekt rozdělovat na devět dílů, kde prostřední tři v severojižní ose měly tvořit centrální dvůr s trojlodním kostelem. Jenže….. Prostředky nadace nebyly neomezené, takže z původního projektu vznikla pouhá devítina v severovýchodním cípu zamýšleného komplexu, a kostel nahradila dvoulodní kaple sv. Kříže.
V dobách své největší činnosti poskytovala Invalidovna domov až 1400 osobám a byla zcela soběstačným areálem s vlastní správou. Vedle společných ubytovacích prostor se tu nacházela nemocnice, škola, lékárna, pivovar, vinopalna, jatka, pekárna, řemeslné dílny, jídelny, umývárny, vězení, a byla zde i zavedena kanalizace a vodovod.

Ložnice ubytovaných, například v roce 1854, 17 důstojníků, 1115 vojínů, 138 žen a 134 dětí, byly organizováný podle hiearchie, a ve velkých sálech pro mužstvo našlo místo vždy 32 invalidů. Volné prostranství kolem Invalidovny se hojně využívalo ke konání slavností, dostihů, pěstovala se tu zelenina, cvičili zde vojáci, a v jižní části pozemku byl hřbitov.

Po první světové válce zde mimo jiných žil i jeden z největších českých fotografů, Josef Sudek, který přišel na italské frontě o pravou ruku a zdejší život výborně na svých fotografiích zdokumentoval.

Svému účelu Invalidovna sloužila až do roku 1935, kdy byli její obyvatelé přestěhováni do nově zbudovaného zařízení v Hořicích. Tam, kde chtěli Invalidovnu umístit původně už na začátku osmnáctého století, tak jak si to v závěti přál hrabě Strozzi.

Už v roce 1925 bylo v části Invalidovny zřízeno vojenské muzeum, a v roce 1941 se do Invalidovny nastěhovalo muzeum technické a zemské finanční ředitelství. Hned na to ji v roce 1942 převzala německá nadace pro kolonizaci českých zemí vojenskými vysloužilci, a koncem války ji obsadil Wermacht. Po válce zůstaly v Invalidovně i nadále sbírky strojírenství, elektrotechniky, stavitelství, metalurgie, chemie a spotřebního průmyslu Národního technického muzea, protože nové prostory na Letné mu nedostačovaly. Společně s těmito sbírkami Invalidovnu užíval a doposud užívá už výše zmíněný Ústřední vojenský archiv. Obě tyto instituce, a především Invalidovna samotná, byly velmi citelně zasaženy povodněmi v roce 2002. Národní technické muzeum své sbírky z Invalidovny již zcela odsunulo, vojenský archiv to velmi brzo čeká. Co s Invalidovnou bude v budoucnosti zatím nikdo netuší. Jen na základní rekonstrukci bude potřeba minimálně 100 miliónů korun. Držme Invalidovně palce.