Jak lenost a hloupost zvítězila nad….

Ne, nelekejte se. Nehodlám se, jak by se z nadpisu mohlo zdát, tak jako mnozí donekonečna vracet k výsledku prezidentských voleb. Chci jen vzpomenout na prodloužený víkend v Beskydech, odkud jsem se přesně před týdnem vrátil a ta vzpomínaná lenost a hloupost byla má a patřičně jsem si ji v závěru musel odčinit. A dobře mi tak!

Celý příběh začal tak, že má milovaná, ale notně prorezlá Impreza už přeci jen po těch letech potřebovala odbornou péči, a proto jsem ji svěřil zkušeným mechanikům, čímž jsem se stal nezvykle imobilním. To však možná ještě více umocnilo mé úpění nad tím, jak je na tom v zimním čase ta naše chalupa a zda všechny ty mé sýkory a hýlové bídně nehynou hlady. Když v tom přišlo pokušení…

Nabídl se Alois, že ať si sbalím saky paky, nasednu do vlaku, dopravím se do Base campu v městě H., kde on mě vyzvedne se svým vozem a vyrazíme směr Kysuce. A že i když může do hor nabídnout jen lehký vůz s náhonem na jedné nápravě, tak přeci nejsme žádné bábovky a ten kus od jakž takž upravované cesty k chalupě dorazíme po svých. Jenže…

Já když si sbalím zavazadla s tím, že jedu na chalupu, tak výsledek je vždy objemnější než úhledný chlebník. Obzvlášť když musím už z Prahy nutně vézt dvě kila hovězího loje, tři kila směsi do krmítek, prádlo jež jsem minule odvezl k oprání, fotoaparáty, počítače a spoustu dalších v horách nezbytně potřebných věcí. Vždyť už na nádraží v Libni na mě okolí hledělo, kam že jsem se to ověšen vším tím nákladem vypravil. A to byl teprve začátek…

Českými drahami přepraven bez obtíží, připraven v Base campu, sledujíc za okny skutečně nevlídné počasí, dočkal jsem se zaměstnaného Lojzy až za tmy. Bez zbytečného otálení jsem se naložil do vozu a po krátkém rozveselení volební komise ve městě B. a uklidnění Lojzovy obavy, že umřem hlady, návštěvou supermarketu K., čímž se objem našich zavazadel notně rozrost, jsme se již rychlostí přizpůsobené stavu vozovky vydali vánicí k východu. A tu to teprve všechno započalo…

Vždyť to určitě sami znáte. Nejdříve přicházejí takové ty rádoby nevinné připomínky: „…já nás nechci vidět v té tmě a v té zimě s těmi bágly.“ „…obzvlášť ta cesta lesem do kopce bude peklo!“ „…a v těch mých botech. Já budu pořád na zemi.“ S přibývajícími hodinami a únavou z cesty jsem se jimi však začal zabývat intenzivněji a mě začala přepadat skutečná hrůza. Když tu přišel nápad…

Co kdybych napsal sousedovi, zda-li se také na víkend nevydal do osady Z. a zjistil tak, kam až je možno se vozem dostati? Odpověď přišla záhy: „Ahoj. Ty brďo, ty máš ale telepatické vlohy! Teď jsme sundali batohy z ramen a hurá na topení. Je tady krásně, byť -12°. Měsíc svítí, doporučuji přijet! Ke Kříži dojedete určitě a jestli má zimní gumy, tak dojedete s trochou odvahy až sem. Je to odhrnutý a uježděný sníh. J.“ Na tento popud jsem již neměl co dál řešit. Navíc poté, co jsme dorazili ke zmiňovanému Kříži a ja chtíc osobně obhlédnout cestu jsem sebou na ledovce sekl na prdel tak, že dopad kostrče na klíče v zadní kapse cítím ještě nyní, bylo rozhodnuto. Jedeme…

Pomalu, opatrně a s neskrývanou radostí jsme se prodírali sněhem tou klikatou lesní cestou. Když v posledním kopci došlo k tomu, že rady od někoho, kdo před námi jel svým Subaru, nemusí být platné pro Škodu. My nemohli tam a ani zpátky. Zapadli jsme! Marná byla lopatka! Marné bylo vkládání čerstvě nařezaného chvojí pod kola! Marné byly pokusy o vytlačení. Nezbylo než volat o pomoc. Navedl jsi nás, tak teď pomož! (…ještě že vezeme dost slivovice, která utlumí každý pokus o případný výsměch.) Volání bylo naštěstí vyslyšeno a po řádném zatlačení se vůz vydal dál správným směrem…

Víkend to byl skutečně krásný a my si ho opravdu užili. Kamna byla za chvíli rozpálená až z toho ve dřevěném stropě praskalo a teplo se postupným otvíráním dalších a dalších dveří z kuchyně dostávalo do celé chalupy. Já si v těchto chvílích totiž vždy neskutečně lebedím, jak se chalupa vyhřívá, vysychá a začíná být zase živá. Prostě krása…

K mému plnému uspokojení jsem vrchovatě naplnil krmítko a rozvěšel přivezený lůj. Teď už zbývalo jen čekat, kteří z těch mých milých opeřenců mě tentokrát potěší svou přítomností. A dočkal jsem se. Spousta sýkor z nichž nejvíce vyčníval pár chocholatých parukářek či nadmíru početná hejna hýlů, jenž rozesazeni na stromech díky svým červeným břichům připomínali přezrálá jablíčka. Rozradostněn jsem byl nebývale. Jenže ani prodloužený víkend netrvá věčně…

S nedělním odpolednem jsme zůstali v osadě Z. sami a s přibývající tmou se čím dál intenzivněji začal snášet sníh. Takové drobné a neuvěřitelně lesklé krystalky. Až se Lojza smál, že padá „glamour“. A já se smál s ním. Aniž bychom si vzpoměli na to, že auto nám namísto prvotně plánovaného bezpečného „Prislupa“ stojí kousek od chalupy. A nebo jsme si nechtěli vzpomenout? Mezitím se dál sypal glamour…

Ráno se třpytilo vše kolem. V prvotním pohledu neskutečná krása, která se však přes noc nakupila do výše 20 centimetrů. A tu jsme pomalu začali tušit problém. Na mysl se nám vkrádaly otázky: …jak my se odtud dostaneme? …kdy se sem dostane traktor s radlicí aby prohrnul cestu? …co když to sněžení vůbec nepřestane? Začali jsme se už dokonce rezignovaně připravovat na pěší výpravu pro cigarety, které nám začaly povážlivě docházet. Když tu…

Kdy tady ten traktor vůbec projel, že jsme ho vůbec neslyšeli? Cesta se zdá být volná a my nejsme vůbec připraveni! Takže rychle sbalit, uklidit napáchaný nepořádek (byť tento turnus nepatrný) a vzhůru do civilizace dřív, než nám to nadále padající sníh opět znemožní. Dostupné předpovědi navíc předpokládaly, že v této oblasti ještě několik dní nepřestane a udělat tak z prodlouženého víkendu neplánovaně více než týden je přeci možná už příliš. (Nejmenovaným se zdál příliš už i ten víkend.) Takže hurá na cestu…

To, že se musíme pořádně rozjet a prostě ten kopeček se zatáčkou proletět, jsme věděli hned od začátku. Jenže něco jiného je vůle a něco zcela odlišného proveditelná skutečnost. Vždyť se zkuste na čerstvém, byť rozhrnutém sněhu pod nímž je led, naplno rozjet do mírného kopečka a následně zvládnout takřka pravoúhlou zatáčku spojenou s citelným stoupáním které se táhne ještě asi dalších 50 metrů. Hned za tím ohybem jsme zůstali stát a přední kola Škody Felicia se bezradně protáčely na ledovém podkladu. A že ve dvou nemá cenu vůz tlačit jsme věděli už od příjezdu. Řešení musí být jiné…

Při letním úklidu se mi podařilo uchránit pár pytlů drceného kamení určeného původně na hroby s tím, že se ještě jednou může hodit. Že by nadešla jeho chvíle? Takže zpět k chalupě, dva pytle drti na boby a neustávajícím sněžením vzhůru, posypat tu prokletou zatáčku. Myslíte že to pomohlo? Pokud říkáte že ano, tak se mýlíte stejně jako my v našich nadějích. Možná pokud bychom měli té drti vagón…

Po nastalé hluboké skepsi a nesmyslně marném přemýšlení kdo že nás odsud vytáhne se konečně dostavil onen spásný nápad. ŘETĚZY! Jenže kde je vzít? Tatínkovy rady po telefonu, že si je máme vyrobit se rozptýlily ve vzpomínkách na letní odvoz všeho železného šrotu k paní Kontríkové a my je museli shánět jinde…

Díky mobilním telefonům a vstřícným příbůzným to naštěstí nebylo až tak složité a my už za chvíli, nadále padajícím sněhem a čím dál více se snášejícím šerem, šlapali pěšky lesem k obci K., kde nám bylo mojí sestřenicí zprostředkováno zapůjčení sněhových řetězů od místní krčmárky. Jak jsme totiž na vlastní nohy zakusili, osada S. v níž bydlí je na takovém kopci, že bez několika sad řetězů by v zimě neobstála. Prý jich za zimu rozškube tolik, že už to ani nepočítá. Jí za zapůjčení řetězů a mé sestřenici Nadi za maximální možné přiblížení patří neskonalé poděkování, neb po pěším návratu k autu jsme se s dokonale promrzlými prsty přece jen vydali na cestu k domovu…

Do Base campu jsme i tak dorazili až za hluboké noci a já musel na nejbližší vlak počkat až do dalšího dne. Ale i tak mi teď znova na tváři naskočil úsměv od ucha k uchu. Jak mi totiž na stručný popis této situace odpověděl soused Jarda, kterého jsem se na začátku ptal na sjíznost: „Směju se už když to čtu! Příště nám to barvitě vylíčíš. Ale takové jsou hory… aspoň je na co vzpomínat!“.

Moje řeč!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *