Kalendář zase po roce naznačil, že je načase zjistit, jestli můžu chodit po tomhle světě s platným občanským průkazem nebo jestli by mi nebylo lépe na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. K tomuto účelu skvěle slouží již léta festival Mezi ploty. Tentokrát jsem si ke zkoušce přizvala Stanika s Kamílkem. Že se vrátí domů Kamil bylo nad slunce jasné, ale pravda… se Stanikem člověk nikdy neví. A jak to všechno proběhlo?
Nejdřív jsme si hromadně zabláznili nad cenou jednodenní vstupenky, skoro tři stovky bylo fakt dost, ale co už teď, že, přece nepůjdem domů. Opálená dívka u vstupného se ve svém řemesle vyznala a hned mi přilepila kontrolní pásku k ruce místo kolem ruky, Stanikovi ji utáhla tak, že mu ruka začala modrat snad po pěti minutách, navíc se mu její růžová barva naprosto nehodila k pleti, z čehož Standa bláznil ještě víc. Našim prvním cílem byl stánek VZP, jelikož v něm dělala hostesku kamarádka Nicol, trochu jsme se tam báli jít, máme u nich totiž se Standou vroubek, no, trochu jim prostě dlužíme, ale hosteska nás uklidnila, že ona taky, takže můžeme schovat Diazepam a odložit maskování. Aby splnila své pracovní povinnosti, začala nám Nicol barvitě přednášet (s cigárem v hubě) o škodlivosti kouření, to vše i s obrazovým materiálem. My (taky s cigárama v hubě) jsme jí bedlivě naslouchali. Uprostřed přednášky jsem zaslechla mně tak blízký hlas Dana Bárty, i přes odpor mých blízkých jsem je donutila vydat se za ním. Uprostřed cesty jsem přišla na to, že nejde o mého oblíbence ale o Davida Kollera. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po obhlédnutí pódia zjistili, že se nejedná ani o jednoho z nich ale o prachsprostého Davida Krause. Tak jsme se vyvalili, Kamil nás obšťastnil donáškou nealkoholického piva, jelikož se v areálu nic jiného netočilo, a čekali, co z panáčka vypadne. Vypadla z něj tato podivuhodná píseň: „A v tu chvíli jakoby někdo tlesk´, její prsa o sebe plácla, plesk, plesk. To jsou ale prsa, to jsou ale kozičky, to je ale masa, položit tak na ně svoje ručičky, to by byla krása. A hladit a mačkat a dojit a líbat a kousat a pleskat a sát a svírat a hřát a foukat a něco hezkého si přát. A prsa dělaly houpy hou a prsa dělaly houpy hou…“ Tento text nás přikoval k zemi a zůstali jsme až do konce vystoupení. Pak jsme se rozhodli obhlédnout vše, co festival nabízel. Co ale musím zmínit je, že festival rozhodně nenabízel zmrzlinu, což mě rozlítilo, v takovym vedru. Narazili jsme na hip hop a bylo nám líto toho jediného muže, který se snažil zaplnit celé to obrovské pódium sám. Kamil se začal pídit, kde je kapela. Po cestě na poslední stage jsme měli možnost zahlédnout taneční vystoupení tragické stepařky, kterou doprovázela tragickým zpěvem jiná slečna snažící se napodobit Mobyho. Poslednímu pódiu vládl metal a maskovaný pán řvoucí: „Securiťáci!“ a to pořád dokola. Tak nás to znechutilo, že jsme šli zpátky na stage, kde hráli Plastic People a my se obnažili do půl těla. Abych ještě dodala svým křivkám na kráse, dala jsem si obrovskou palačinku s čokoládou. Poselství Plastic People nám zůstalo utajeno, texty typu „umřel mi kanárek, možná chcíp´“ dokázali opakovat třeba šest minut. No nic, asi nejsme ten správnej underground. Tak jsme se začetli do časopisu Filter, který jsme dostali. Ani to nás neuspokojilo a řekli jsme si, že všude dobře, doma nejlíp a navíc tam není chlast, takže honem domů. Celý festival jsme samozřejmě přemýšleli, kdo je návštěvník a kdo je klient, v jednom případě to bylo celkem jasné. To jsme potkali postižené děti, jedno z nich se Stanikovi natolik zalíbilo svou postavou, že nás chtěl opustit a někde v temném koutku ho zneužít. Heda mu totiž kdysi neprozřetelně sdělila tajemství, že lidé s Downovým syndromem to dělají jako králíci a hlavně nejsou k zastavení. Standa byl prostě hin, vůbec mu nevadilo, že by ho za tento akt vášně mohli zavřít. Vedro bylo naštěstí silnější než Standova touha, takže naštěstí k aktu nedošlo.
Tak zas příští rok
Pro predseda.org Bogdana Mužlevová
