Matka

Přes očekávání všech lidi kolem a i mě samé, že s miminkem přijde nuda a stereotyp, jsem každým dnem víc přesvědčená, že je tomu právě naopak. A možná, že kdyby jsem si to byla nastavila jinak, tak se doma nudím, koušu si nehty na prstech u nohou a sleduju seriály. Ale já jsem si řekla (po konzultaci s blízkými), že i když většina matek má potřebu se zavřít doma, čuchat Savo a opravdu se nudit, tak já to tak dělat nebudu.

Od prvního vypuštění z porodnice, jsem věděla a doufala, že Theo bude muj parťák, že ho budu chránit, vychovávat, opatrovat a zároveň s ním objevím úplně jiný svět, který mě bude zajímat. Takže jsme v podstatě nonstop trávili dny venku s psiskama, já pila pivo a vyhřívala se na slunku, Teflonek klidně spinkal, doma koukali na filmy, bavili se a já jen sledovala, jak ten malej drobek roste a napadaly mě myšlenky, v tu chvíli dost děsivé, že to uteče jako voda a za chvilku z něj bude velkej a smradlavej chlap. Že za pár okamžiků bude potřebovat nějaký řád a jak **JÁ** můžu někomu udávat řád, když ho sama nemám a ani jej nechci a kdykoliv sem se nějakého pevného řádu musela držet, tak to dopadlo obrovskou nenávistí, vztekem a děláním všeho opačně, jen tak, aby všichni věděli.. A po další rozmluvě s kamarády a rodinou, jsem zjistila, že ani to není uplně to nejpodstatnější. Že důležitá je láska a porozumění, že mě musí cítit a já zase cítit, že mám jeho… Phoenix chodí spát o půlnoci a budí se v deset dopoledne, bez problémů sní uplně všechno, skoro nebrečí, směje se a je s ním ultra prdel, když má teda náladu. Koupu ho kdy se mi zachce a žádný pevný řád teda nemá. A já jsem nejšťastnější matka. Možná taky proto, že Wdy mi dává tolik volnosti kolik jen potřebuju, že můžu dál pracovat, můžu jít s kamarády na drink, můžu dělat věci jako dřív! Stejně mu nic jiného nezbývá. Ale popravdě, jen minimum vzdálení se od syna si užiji. Vždy na něj myslím a i když něco vyprávím, směji se, tancuji nebo dělám cokoliv jiného, vždycky ho „cítím“ . Obavy, že se mu může něco stát mám neustále v prvním šuplíku v mozku a tisíckrát za den se šuplík otevře.

Nedávno jsem pro záchranu našich vyhladovělých žaludků podstoupila opravdu drsnou zkoušku. Odletěla sem pracovat do Egypta. Tisíce kilometrů od svého půlročního syna. Nemusím psát, jak jsem se stresovala, jak jsem plakala dva dny v kuse, že se mi nechce, ani jak jsem proklínala Wdyho, že tohle dopustil. A tak jsem se vydala na cestu která byla nadmíru nepříjemná, ale i přínosná. Netěšila jsem se od zabouchnutí dveří na nic jiného, než na návrat zpět. Kdyby v Egyptě nebyl Standa, snad se utopím žalem v moři… A smozřejmě mě tam přepadávaly deprese, ale rychle jsem je zapila lihem, kterému v té divné zemi říkají whisky. Ne svůj mobil jsem koukala minimalně, protože fotka mého syna na ploše mi dělala s žaludkem akrobatické sestavy. Ale co tady Wlady s Theem? Když jsem se vrátila, chlapci ještě spali a já seděla v kuchyni a bála se okamžiku, kdy se Theo probudí, protože mě děsila představa, že už by mě nemusel poznat. Ale první otevření oka a pohled na mě, mě ujistil, že ví kdo jsem a vypadalo to, že má i radost, protože se usmíval a nespustil, ze mě oči. Což si samozřejmě můžu namlouvat, ale 8 dní není rok..Nakonec jsem nabyla dojmu, že jim tu snad beze mne bylo líp. Wdy mě poučoval co a jak mám dělat a na moji otázku, zda se něco změnilo, jestli na mě Theo třeba nezačne mluvit, odpověděl, že nic. K velkému překvapeni jsem přišla k Theovi a zjistila jsem, že sedí. Sám sedí. Hleděla jsem na to s otevřenou pusou. „Wlady? Theodor sedi?“ Wlady: “ Fakt? To jsem si nevšiml!“ ANO, hurá, jsem doma. Všechno je tak jak má být. A já teď vím, že Wlady je alepsoň v jednom ohledu funkční fotr a že opravdu nemusím mít strach, že by to nezvládli.

Za pár dní na to Phoenix nenápadně schovával svůj první zub a přislo se na to tak, že mě kousnul. Sladovala jsem s napětím prořezávání zoubku syna mojí kamarádky a litovala chlapečka i maminky. Malej plakal, žužlal všechno co mu přišlo pod ruku, hejkal, nespal, nejedl atd. zatímco Phoenix seděl klidně v houpačce a naprosto klidným a vážným pohledem sledoval všechno kolem a na Cyrila koukal jako na hysterku. Což ostatně dělá dost často. Až si někdy říkam, po kom to děcko je? Nevyměnili mi ho náhodou v porodnici za dítě nějaký éterický hippísačky co v těhotenství podnikala všechny ty sektářský akce jako tancování s dulou, jógu a nez usla potřela břicho zázračnejma bylinkama a pustila zvuky moře a pralesa? Každopádně i kdyby Theo nebyl opravdu můj, tak je mi to jedno, protože jestli náhodou někde existuje můj pravej syn, tak ho nechci vidět. Dobře jí totiž tak hipísačce, ať ví, že ty zcestný aktivity jsou k hovnu…

Před pár dny mi Theo spadnul z postele. Horší pocit jsem snad nikdy nezažila… Sekunda největšího strachu jaký si je možné představit. Phoenix se probudil někdy kolem sedmé ráno na jídlo. Narvala jsem mu flašku a položila ho místo doprostřed postele na kraj. V klidu jsme společně usnuli a v 9 ráno rána jako z děla a Theouš leží pod postelí. Velkej řev, pláč a moje hysterie. Chovala jsem ho a utěšovla. „Vladane, zavolej pohotovost!“ zařvala jsem. Vlady se vyploužil z ložnice tím (z mého pohledu) nejpomalejším krokem… Chvilku koukal a když už jsem ho málem přetáhla židlí přes hlavu, tak mi oznámil, že má vybitý mobil a musí ho nejdřív nabít, než může někam zavolat. Málem mi praskla hlava, přislo mi to jako věčnost. Rychle jsme jeli do nemocnice, Vlady si četl sport a já obíhala doktory. Paní doktorka mě seřvala, co že jsem to za matku, že nechávám dítě spát s náma v posteli. Dobře jsem si uvědomovala, že dát ho na kraj a myslet si, že bude-li se chtít překulit na břicho asi nebude levitovat vedle postele, je moje chyba a blbost, ale nečekala jsem, že se nesmím mít děcko v posteli. Nehledě na to, že tak jsem spávala já i některé z dětí mých kamarádů. V hlavě jsem měla jen tři věci. A to, aby byl Theo v pořádku, taky že jsem odporně špatná matka a že jestli se Vladan ještě chvilku bude tvářit, jako, že je to úplně v pohodě a strašně se nudí, tak, že vezmu ty noviny co si v nich prohlíží obrázky a narvu mu je do zadku.
Theo byl v pořádku.

Každý den mě můj syn dokáže překvapit. Každý den zažívám něco nového.
Prostě jedna velká trochu dlouhá párty plná zážitků.