Muchomůrky

Byl jsem po dlouhá leta vášnivým sběračem hub, či přesněji řečeno, hřibů. Tato záliba ve mě vypukla už v útlém dětství a já mám už v prvotních vzpomínkách, nebo spíše jen v takových těch slastně rozmazaných pocitech vědomí obraz, jak se coby malý baculatý chlapeček prodírám mlázím a ve stínu babiččiných sukní se snažím najít ten svůj hříbek. Krásný to čas.

Léta plynula a já se snad z části díky sběrovým výsledkům a z části díky genovému potenciálu ve sběru hub po vzoru Františka Smotlachy zdokonaloval a byl jsem čím dál lačnějším a lačnějším. Dá se říci, že už od jara jsem při každé příležitosti očima prohledával lesní podrost a doufal, že na mě z mechu či jehličí nakoukne sličná plodnice. Někteří by Vám jistě potvrdili, že kýžená poklidná procházka po lese se pro ně díky mé vášni stávala bohapustým utrpením. Vždyť si zkuste neustále čekat na toho blázna než prošmejdí každou podezřelou smrčinu.

Před nedávným časem však u mě došlo k zvláštnímu prozření. Ani nevím jak to přišlo, ale položil jsem si otázku, proč já to vlastně dělám, když houby jako pokrm nemám rád? Proč se s těmi zatracenými houbami tahám domů, když stejně většinou skončí v odpadcích či na kompostu? Odpověď byla jednoznačná: zbytečně! Ó, jaká mě naplnila svoboda! Již žádné tahání se s košíkem. Již žádné čištění, sušení či jiné s houbařením spojené práce. Prostě dost!

Vášeň která mě však neopouští, je stále můj fotoaparát. Ten mi teď vlastně slouží jako virtuální košík, neb kolem houby která září už z dálky, nedokážu ani po mém prozření projít bez povšimnutí. A s příchodem zimy nadešel čas tento košík vysypat a přebrat…

 

1 komentář

  • Tomas napsal:

    ..tak ted uz aj snad zacnem chodit na prochazky nebo mozna aj neco nasbirat bez starosti, kde ten Karel je, proc musime cekat…, ze Simone?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *