Na Depeche Mode !

Vítr, zima, nepohoda, tři hodiny zrána. Na několika pražských ulicích se lidé druží v zástup, který má hlad. Veliký hlad po muzice, slýchané dosud jen z pásků a desek, dovezených z cizích krajů. Zatímco šero řídne, zástup houstne. U dveří předprodejů vstupenek na jediný čekoslovenský koncert britské skupiny Depeche Mode přibývá těch, na něž o pár hodin později lístek stejně nezbyde.

Skutečnost, že do hlavního města míří první rocková skupina vskutku světového renomé a ryze současné popularity, přerostla v událost. Množí se protichůdné, ale vždy údajně zaručené informace, klíčí pověsti. Prahou jde zpráva o čiperovi, jenž vlastnoručně vytiskl a prodal 10 000 falešných vstupenek po 250 korunách. Vydělal dva a půl milionu, navzdory pátrání týmu elitních detektivů se po něm slehla zem. Až se do Sportovní haly pohrne deset tisíc lidí navíc, to bude maso!, prorokují informovaní.

vstupenka depeche mode

Organizátoři koncertu vědí své, tisíců padělaných vstupenek se nestrachují. Avšak proto, že vystoupení zahraničních hvězd světového rocku před mnohatisícovým davem je pro ně i pro celou zemi z nedostatku zkušeností velkou neznámou, nechtějí ponechat nic náhodě. Určité obavy vyjadřuje na tiskové konferenci Pragokoncertu už koncem února jeho ústřední ředitel JUDr. František Hrabal; k zajištění akce se několikrát scházejí zástupci umělecké agentury Sportovní haly a Bezpečnosti. Tak se zvolna blíží den koncertu, který dostává povahu dne rozhodující zkoušky. Karty jsou rozdány, kostky vrženy. Pokud organizátoři i publikum obstojí, rockovým koncertům mohou být otevřená vrátka. Jestliže selžou, zaznamenají místní rocková pódia svou Bílou Horu. A co po tomto osudném fiasku následovalo, vědí i školáci.

Předvečer koncertu. V kanceláři zástupkyně ředitele Sportovní haly ČSTV v Praze, Dany Hálové zvoní telefon. Jemenští diplomaté prosí o lístky na Depeche Mode. Dana Hálová lituje. Mnoho týdnů předtím se na jejím stole sešlo hodně přes 60 000 objednávek, vesměs od organizací. Připočte-li se k nim odhadovaný zájem jednotlivců, lze dojít k závěru, že navzdory ne právě nízké ceně vstupenky by chtělo Depeche Mode na vlastní uši slyšet kolem čtvrt milionu posluchačů.

„Jakým způsobem vstupenky rozdělujete?“

Ptám se, abych zjistil, jaká pravidla platí ve hře, kterou touží hrát tolik lidí.

„Tím nejjednodušším. Podle starého dobrého hesla Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Po pravdě ovšem bereme v potaz hlavně kvalifikované úřední objednávky. Tedy na hlavičkovém papíru, opatřené razítkem. S objednávkami jednotlivců bývají potíže – pisatelé často nejsou doma, uvádějí neúplné adresy. A protože se tu jedná o velké peníze – vždyt předprodejová cena pouhých tří lístků dělá 500 Kčs – chceme mít jistotu. Stačilo, když třeba bratislavské gymnázium Juraje Hronce napsalo špatné směrovací číslo, my museli objednavatele shánět zvláštním telegramem; teprve před půlhodinou jsem se dozvěděla, že všechno dobře dopadlo.

„Jak Sportovní hala vstoupila do akce Depeche Mode?“

„Nejsem už ve věku těch, kteří Depeche Mode poslouchají a důvěrně znají. Z Pragokoncertu jsem se ovšem dozvěděla, že jejich honorář nebude na naše poměry právě nízký – a musela jsem se ptát, zda za těchto podmínek naši halu opravdu naplníme. Chtěla jsem dát vytisknout zvláštní leták, abychom zájem nějak zmapovali. Ale znáte to, takový materiál u nás nespatří světlo světa dřív, než za tři týdny. Proto jsme 30.ledna při dvou koncertech Zlatých Slavíků rozdali o chystaném vystoupení Depeche Mode xeroxovanou informaci. Sotva pak uplynulo několik dní a výrobu zamýšleného letáku jsem odvolala. Byli jsme doslova zavaleni objednávkami, jichž stále přibývalo. nejen z českých zemí, ale i ze Slovenska, ze Senice, Šaly, Banské Bystrice…“

„Slyšela jste o tom podnikavci s padělanými vstupenkami?“

Kdo by neslyšel? Vím už taky, jak ta legenda vznikla. V pobočce Čedoku v Mostě viděl kdosi zprávu, že cena vstupenky plus zájezdu do Prahy je 250 Kčs. Spousta lidí se tichou poštou tu informaci dozvěděla. Jenže, jak už to bývá, zkresleně. Z ceny lístku 150 + 15 kčs v předprodeji se stalo 250 Kčs (doprava se někde vytratila), to očividně nesouhlasilo, lístky tedy někdo padělal, nakonec jich prý bylo deset tisíc.“

„Když jste vstupenky dali na pulty předprodejů…!“

„…byl zájem obrovský. Začali jsme prodávat všude v jeden den, 1.března. Chodila jsem od jednoho místa k druhému; mluvilo se o nadcházejícím srocení deklasovaných živlů, zdrogovaných pološílenců, ohánějících se řetězy. Já ale viděla normální mladé lidi, studenty, učně..“

„Přesto jste ohledně koncertu v hale jistě sáhli k bezpečnostním opatřením.“

Nechceme tuhle halu už zítra večer vidět v troskách, máme ji rádi. Co takový rockový odvaz přinese? Kdo to ví? Bezpečnostní opatření jsou mimořádná.

„Jak mimořádná?“

„Mimořádně mimořádná.“

V noci končí Depeche Mode svůj koncert v Budapešti. Na místě je zástupce Pragokoncertu, dr. Ivo Letov. Jeho hlavní úkol : při rozebírání aparatury a odjezdu směr Praha nestrpět odkladu. Ve 3:15 ráno přejíždí státní hranici anglický kamion, o necelé tři hodiny později další dva, maďarské. Před osmou však zasahuje vrtkavá Štěstěna. Na poslední chvíli hodlá konání pražské rockové události ohrozit. Nedaleko tabule s názvem Hustopeče zůstává jeden z maďarských kamionů stát. A v jeho útrobách i podstatná část aparatury. Olejová pumpa dosloužila.

Praha se o smutném osudu olejové pumpy dozvídá až hodinu poté, co v 10:03 před Sporotvní halu dorazil bez potíží anglický vůz. Pragokoncert zajišťuje vyslání vlastních tahačů, avšak Maďaři mezitím posílají na místo své lidi ze stanice Hungerkamionu v Brně. V porouchaném voze nacházejí jediného člověka, řidiče. Všichni ostatní přesedli, aby mohli v Praze přiložit ruku k dílu při stavbě světelného parku.

Kolem Sportovní haly je zatím stále živěji. Už od úsvitu byly na hlavním nádraží i jinde v metropoli k vidění skupinky černě oděných postav s extravagantními účesy stylu punk. Příslušníci Bezpečnosti se dívají na chromovanými hroty posázené manžety, na nápisy Depeche Mode narychlo vyšité na zádech bund. Dlužno podotknout, že mnozí z těchto mladých přijeli z NDR. Je to nezvyklé – cizinci jedou za rockem do Prahy. Příslušnící se dívají „pankáči“ postávají. A tak to půjde celý den.

V 15:09 potkávám v hale dr. Letova, nevyspalého a ne právě pobaveného nehodou u Hustopečí. Co chvíli se dívá na hodinky. „Jaké to bylo v Budapešti?“ ptám se.„Výborný koncert ve výborném prostředí!“„Potíže?“„Nebyly. Přinejmenším za jedno ručím – hudba Depeche Mode rozhodně nevyvolává ničitelské nálady. V muzice problém není.“A právě v té chvíli přichází zpráva, že ani problém se zatoulanou technikou už neexistuje. K hale konečně dorazil toužebně očekávaný kamion. Hodinky dr. Letova ukazují 15 hodin a 12 minut.

Po dřevěné ploše haly rázuje náčelník opatření, major Hron, pověřený vedením akce přímo generálmajorem Cardou. Prosím o odpověď na několik otázek, dostává se mi však striktního odmítnutí. Marně poukazuji na skutečnost, že Mladý Svět stěží něco předčasně prozradí, protože má několikatýdenní výrobní lhůtu. A tak se o pokynu k maximální zdrženlivosti a toleranci pořádkových oddílů vůči publiku dozvídám z jiných úst. Škoda.

Mnohá z podniknutých opatření jsou nicméně očividná. Plocha je vyklizena, nezbývá na ní ani jedna židle. Pod 170 centimetrů vysokým pódiem stojí dobře zajištěné kovové plůtky. Stejné obkrouží i stanoviště zvukařů, zbudované na ploše. Venku se chystá trojitý kordón kontroly.

Jak později zaslechnu, je do haly a kolem ní „nasazená celá sedmička“. Předkládám si to do lidské řeči jako „pořádkové oddíly celého sedmého pražsého obvodu“.

Pořadatelé mě ovšem informují, že požadavky samotných Depešáků, jsou, cituji, enormní. Žádali především vyblokování prostoru, jejich manžer po dvojnásobné obhlídce přidal seznam dalších detailních požadavků.

Oslovuje mne muž ve středním věku. Jeden z těch, kteří mají bdít nad pořádkem. „Když jste od novin,“ říká, „povězte mi, jestli ta hudba bude stát večer za to.“ „Doufám že ano,“ povídám.„Určitě tu budou reportéři ze západních časopisů,“ nadhazuje. „Někteří z těch mladých vytáhnou řetězy, strhne se mela, my budeme muset zakročit. A hned budou články o tom, že se v Praze brutálně tyranizuje rockové publikum.“„A proč si myslíte, že právě to rockové publikum se skládá z debilů?“„Viděl jste ty pankáče tam venku?“, pokračuje můj partner v otázkách neochvějně dál.„Viděl. Není jich zas tak moc. Mají jiné účesy, než vy, nebo já. Vadí to hodně?“„Takovýhle podnik se do haly nehodí. Mělo by se to pořádat na stadionu.“„Taky si to myslím, jenomže teď je zima.“„Už aby bylo půl jedenácté večer!“, přeje si z hloubi duše. V pů čtvrté odpoledne je zde toto soukromé přání, zdá se, všeobecným.

Člověk zvaný Chroust je veleknězem automobilismu, byť do rubriky „povolání“ vpisuje „kaskadér“. Zná všechny vozy světa a každý z nich dokáže nejen řídit, ale i opravit se zavázanýma očima. Pro reportéra je nedocenitelnou známostí, když projevím přání doprovodit Depeche Mode z letiště, přijede nám naproti vskutku stylově. V šedém jaguáru.

Letadlo z Budapešti, které má na ruzyňskou ranvej přistát v 17:15, očekávají ti nejčipernější z pražských fotoreportérů. Proti nám jsou ovšem v jisté nevýhodě, neboť s Chroustem se kamarádíme jen my. Chroust zná totiž nejen veškerá auta, ale i mnohé profesionální řidiče. Taxikáře ovšem do jednoho. Zakrátko se potkáváme s letištním „drožkářem“, jehož Chroust střídavě tituluje Piškot a Vitamin. Ten má své konexe, a proto s posléze dozvídáme, že hoši od Depeche Mode nepůjdou veřejně východem pro cestující, ale tajně rovnou z plochy.

Číháme na místě, bohužel se tam však zjevujeme příliš brzy. Daří se nám pouze vydráždit letištní ostrahu. Zatímco se hádáme, kvačí k nám celý zástup kolegů. První kolo jsme nevyhráli.

Skupina Depeche Mode proslula i svou nechutí poskytovat rozhovory, a to i novinářům doma v Anglii. Na fotografování je ovšem přímo alergická. To jí vadí při koncertech. Požadavek na maximální omezení pořizování snímků svých členů a zákaz videozáznamu si dává do smlouvy – naprosto jej odmítá v soukromí. To je ovšem problém Depeche Mode, zatímco náš je právě opačný : abychom ty exkluzivní snímky pořídili.

V bezpečné vzdálenosti, stínění doprovodem, nasedají rockeři do dvou černých tater a jednoho bílého mercedesu. Zatímco se kolegové zklamaně rozcházejí, běžíme k nastartovanému vozu s Chroustem za volantem.

Když kolonu, vezoucí Depeche Mode směr centrum, předjíždíme, vidíme na tvářích muzikantů očividné překvapení. „Koukněte, první auto na české silnici a hned jaguár!“ Vidíme je dobře, protože máme stažená okénka a jsme od nich sotva metr daleko. Tehdy přichází fotoreportérova chvíle. Cvak, cvak, cvak, cvak! Pěkná série zleva. Bereme všechny tři vozy postupně. Kdoví, jak se ti hoši rozsadili. Předjíždíme, a mizíme daleko vpředu.„Sedni si na druhou stranu,“ vyzývá Chroust vzadu sedícího Honzu Šibíka. Netrvá to dlouho a tatry s mercedesem předjíždí zase nás. Cvak, cvak, cvak, cvak! Teď zase momentky zprava. Jen už ne tak přátelsky přijímané. Depeche Mode běsní, Depeche Mode nám dosti jasnými posunky ukazuje, kam máme jít a co tam se sebou udělat. Velká fotografická loupež konči třetím kolem. Depeche Mode rezignovala a přes hlavy si natáhla kabáty.

Ochranka Depeche Mode je bez sebe. Něco takového jako při cestě do Sportovní haly v Praze nezažila. Zatímco „novoromantici“ mizí v šatnách, slídí na švestkách nachytní strážcové mezi přítomnými fotografy a hledají toho pravého. Honza Šibík však dávno ukryl exponovaný film v kapse zasloužilého umělce Václava Neckáře. Teď má na sobě místo své bundy můj kabát a na tváři nechápavý úsměv. Je sice dopaden a předveden k šéfovi osobní stráže, avšak nepoznán. Ve finále dokonce dostává jako jeden z pouhých pěti zvláštní oranžový terčík – Depeche Mode nezajímá místní fotografická akreditace, udílí a uznává jen svou vlastní. Kdo ji nemá, ten po prvních třech skladbách už fotit nesmí.

V 18:08 začíná zkouška aparatury, jejíž instalaci anglicko-maďarský tým právě dokončil. Zvukaři zapínají šumový generátor a prostřednictvím analyzéru zjišťují zvukovou chrakteristiku prostoru. Podle výsledku pak některé frekvence na ekvalizéru potlačí, jiné zvýrazní. „Je tam nějaký brum,“ dá se slyšet kapelník Bacilů, Jan Neckář.

Zlatá slova! Maďarskou část výpravy zkouška uspokojuje, anglická však protestuje – i jí připadá brum přílišný. Žádá změnit uzemnění. Tehdy se vyznamenává domácí parta. Lidé Zdeňka Noska, šéfa techniky Sportovní haly, nalézají řešení. Uzemnění přepojují na vodovodní řad.

V 18:29 je přes jeviště spuštěna černá opona a několik barevných vlajek. Ještě proběhne rychlá zkouška světel. A potom, v 18:38 vydává major Hron rozkaz, na jehož pozadí lze tušit tolik očekávání i tolik obav : „Pouštíme!“

Halou se valí lidská bystřina, crčí přes hrazení, rozsévá se po ploše. Je tu závod, dobře známý ze všech končin, kde kvete rock, kdo bude první u pódia?

Pořadatelé postupně vpouštějí další diváky. všechno se opakuje. Padesátimetrový sprint k jevišti, zaujmutí co nejlepšího z dosažitelných míst. Očekávání se přetavuje do sílícího skandování : Depeš mód! Depeš mód! Depeš mód!

Do začátku koncertu zbývá víc než hodina, ale v hale sílí vůně rocku. Depeš mód! Depeš mód! letí ke stropu, který už pohlédl na tolik vítězství i porážek, radostí i nevole, jež přináší hokej. Depeš mód! Depeš mód! zdvihá se pokřik. Jakoby dav povzbuzoval koně, na něhož hodně vsadil. Ten kůň se z dostihu ztratil, bezmála zmizel z dohledu – ale teď nabral rychlost a cválá, útočí, řítí se kupředu. Jeho pozice už není beznadějná – jako politý živou vodou, je plnokrevný rokenrol náhle tu. Depeš mód! Depeš mód! Depeš mód!

Ale ještě není vyhráno. Jsou tu hluboké kořeny obavy z paniky, destrukce. Ať se to těm, kteří se právě tlačí u pódia, líbí nebo ne, nadešel okamžik jejich maturity. Nelze o tom pochybovat – dnes jim bude vystaveno vysvědčení, jež si ponesou do dalších let.

Klíčovým místem je prostor těsně pod pódiem. Obecenstvo tam od kapely dělí bílé zábrany, jestliže se začnou zadní řady příliš mačkat vpřed, nemají ti před nimi kam ustoupit. V 19:27 oslovuje publikum diskžokej Jožka Zeman, známý i z obrazovky. V 19:29 dav couvne.

Odměnou je mu reprodukovaná hudba, přivítaná jásotem. Později příchozí však přináší poplašnou zvěst : situace před halou se vymyká kontrole. V bráně 28 jsou vyražena všechna skla. O chvíli později už je zdemolováno deset bran. Střepy. Krev. Psi. Obušky. Masakr.

Jak se ovšem posléze ukáže, jsou to jen další pověsti, které pražské vystoupení Depeche Mode s takovou usilovností opřádají. Skutečná škoda není nakonec o nic větší, než při kterémkoliv podniku, na kterém se sejde 13 000 lidí. V 19:57 zahlédnu Richarda Mullera a Ondřeje Šebana z bratislavské skupiny Banket. Dorazili na poslední chvíli a říkají, že šli rovnou ke vchodu, aniž by museli zvolnit krok.

A ještě jedna pověst : ráno jsem se dozvěděl, že kdo přijde na Depeche Mode jinak než v černém, dostane prý „nakládačku“. Nemám rád, když někdo jinému poroučí, jaký má mít účes nebo tričko. Stejně tak ovšem nechci, aby mi kdokoliv předepisoval, co si mám obléci já. Beru si ten nejsvětlejší svetr, co ve skříni najdu.

Mnozí přišli v černém a zachovali styl. Jiní ne. Co se nám stalo? Nic.

Ve 20:02 se zpoza jeviště začíná plížit umělý dým. Neklamné znamení začátku koncertu je vítáno hromovým jásotem : děvčata jsou zvedána na ramena urostlých kamarádů, nad hlavami se vlní podomácku spíchnuté transparenty. O čtyři minuty později zazní první tón dosud skrytých kláves. Dav se dívá směrem k pódiu. Uniformovaní příslušníci, stojící nedaleko mne, sledují dav.

Jaký to byl koncert? Hlasitý a hlasitě přijímaný. Domnívám se, že mnozí přišli do haly jen proto, aby „byli u toho“. Někteří i možná kvůli tomu, aby byli viděni. Avšak rozhodující část publika rozhodně tvořili ti, kteří přišli hlavně na Depeche Mode. Znali skladby téhle skupiny nazpaměť a když během poslední písně hudba záměrně zmlkla, s chutí ji dozpívali. Tehdy jsem se znovu podíval na mladíky v uniformách. spolu s ostatními koukali k pódiu, kéž jim to major Hron odpustí.

Je mi opravdu líto, že mne osobně vystoupení Depeche Mode v Praze příliš nestrhlo. Nemyslím si však, že by to bylo chybou jejich hudby, že není hudbou mého srdce. Oproti bezmála barokní monumentalitě muziky Genesis, nebo ve srovnání s lidskými vyznáními Petera Gabriela, představili Martin Gore (ročník 1961, zpěv), David Gahan (1962, zpěv, klávesy), Andrew Fletcher (1962, klávesy, kytara, podpůrný vokál), a Alan Wilder (1959, klávesy, podpůrný vokál), kteří tvoří Depeche Mode, sled hudebních figur s vynalézavě rozvíjenými motivy. Rozezněli zajímavé harmonie, zaujali propracovanou instrumentací a experimanty s krápníkovými a kovovými zvuky. Ale kdyby nepřivezli nápaditě a nadmíru vkusně používaná světla – nebyly to jenom ony kouzelné varilighty, ale vcelku běžné reflektory napojené na počítač – nenašel bych mnoho důvodů, proč je vidět živě (kdybych si mohl vybírat). Působili na mě spíš jako vyhraněně studiová kapela. Ostatně, podstatnou část hudby si přivezli už naprogramovanou, „hotovou“. Vadí mi, když slyším tolik bicích, a nevidím bubeníka. A tolik další rytmiky, zejména baskytary, aniž by se mi představili lidé, kteří ty nástroje ovládají. Nepřesvědčí mě, nerad to přiznávám, ani živý zpěv Davida Gahana, natož Martina Gora, který se v určitých momentech doslova trápil. Zarážela mě i naprostá nesrozumitelnost textu a také předimenzované basy. Vůbec nejvíc mi však na jevišti chybělo to nejpodstatnější – strhující osobnost. Depeche Mode připomínala spíš tělo se čtyřmi hlavami. Jejich hudba byla studená.

Když jsem přijel z koncertu do supraphonského studia Mozarteum, kde jsem v plné práci na albu Penzion Svět našel anglického mistra zvuku Simona Heyworthe, ptal se mě tento potměšilý host, jak se mi líbil „ten popík“. Odpusťte člověku, který si pod takovým pojmem vybaví Pavla Horňáka, že hned nepochopil o čem je řeč. „Názory na to, kde jsou hranice popu se v Anglii mění zhruba týden od týdne,“ tvrdil Simon Heyworth, „ale Depeche Mode tam patří určitě. Co mohli a uměli říct, to už všechno dávno řekli. Rocku nové cesty neprošlapou, pravověrný rocker má jiné idoly.“S tím však nemohu beze zbytku souhlasit. Jestliže toto je „pop“, pak je ten náš hodně vedle – a je hodně zajímavé to zjistit. A hlavně : svou přítomností v Praze prošlápli Depeche Mode cestu dosud velmi zarubanou. Cestu za naším poznáním světové scény moderní hudby – ať už jí nazveme „populární“, nebo nějak jinak. Kručivý hlad po této kýžené konfrontaci nebyl a nemohl být tímto jediným soustem ukojen. Avšak v tom, co se může a pro dobro celé naší mladé hudební scény musí stát pravidelně podávaným pokrmem, byl naservírován první chod.

Koncert, trvající 100 minut po vděčně vytleskaných, vyvolaných a vyskákaných přídavcích končí. O necelou čtvrthodinu později opouští Sportovní halu poslední divák. Potkávám se s Petrem Porkertem a ing. Posejpalem z Pragokoncertu. Během vystoupení stáli u onoho nejcitlivějšího místa, za zábranami před pódiem. Říkají, že ani chvíli neměli pocit hrozícího nebezpečí. V hlase a ve tvářích mají přesto nesmírnou úlevu. Nepochybujeme o tom, že tímto vystoupením Pragokoncert hodně riskoval. Ať už skutečně, nebo jen domněle. Onoho večera mohl však říct : risk je zisk.

P.S. : Vám všem, kteří jste večer, 11.března 1988 přišli do Sportovní haly, by chtěl Mladý Svět s potěšením poděkovat. Byli jste báječným obecenstvem.

Text : Michal Horáček
Foto : Jan Šibík
Mladý svět č.15 / XXX. ročník – 1988

zdroj: depeche.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *