Podzimní večer

Šeří se. A já vím, že zítra bude ještě hůř. Dnes v noci nastává zimní čas a ten ještě víc podtrhne přirozené zkracování dne. S tímto vědomím ležím na posteli a skrze okno sleduji přechod kolmo k zemi dopadajících kapek v miliony drobných, chaoticky poletujících vloček. Ustává tak bubnování na střechu a ticho houstne ještě víc než mraky, párající své bachory o špice smrků.

Den odchází rychlostí tmy a já se zvedám přiložit do kamen. Možná jen kvůli tomu zvuku jejich dvířek, který i navzdory své kovové podstatě dokáže zahřát. Snad díky stálosti svého tónu útočícího na sentiment, snad již vrytým podmíněným reflexem; přikládá se do kamen! A nijak obyčejně. Vyschlé poleno z třešňové větve obracím v rukou a žasnu nad barvami a kresbou jeho řezu. A je mi zas o něco jasněji z čeho vzniká krása těch rudých plodů. Přemáhám však lítost nad zmarem a vkládám ho na rozžhavené uhlíky, aby tak ohněm vydalo veškerou, do sebe vhmotněnou energii. Znova ulehám a snad poprvé neproklínám to venkovní osvětlení. Díky němu totiž nyní mohu sledovat ten divoký rej. Seshora dolů, zleva doprava, od jihu na sever, od země k nebi. Všemi úhlopříčkami, přímo či klikatými spirálami. Hotová gravitační anarchie.

V peci se mezitím rozhučely plameny a na rozžhavených plotnách se dává do pohybu parní stroj ukrytý v hrnci na teplou vodu. Staré pendlovky, jimž paradoxně právě čas ve spojení s kuchyňskými výpary, cigaretovým kouřem a prachem zastavil ručičky a nadobro uvěznil kukačku, se také nevzdávají a svým vlastně zbytečným tikotem, doplněným občasným hlubokým oddechem spících psů, vytvářejí sic poněkud statickou, ale přeci jen symfonickou báseň. Alespoň já ji tak vnímám.

Nohy si ukrývám pod doposud složenou peřinu a hlubokým vzdechem se do této skladby zapojuji. Venku se mezitím do tance ledových krystalků zapojují hvězdy čím dál většího formátu a díky jejich předchůdcům a mínus třem stupňům na teploměru je jim již dovoleno dopadat do měkkého. V dřevěném stropě sílícím teplem hlasitě zapraskalo a já se snad po tisící, stále jako malé dítě lekám, že na půdě někdo chodí. A možná i proto se znovu zvedám a ještě více oheň přikrmuji. Tentokráte javorem a smrkem. To smolné poleno dodává dnešní skladbě na dynamičnosti.

Znova ulehám a intimitu staré lampy násobím přivřenými víčky. Má mysl se loučí s podzimem. Vím totiž, že až se zítra vzbudím, už tady nebude. A je mi to líto. Byl tak pestrý. Na rozdíl od toho bílého plátna, které na mě čeká zítra. Ale to je zas jiný příběh. Teď raději ještě přiložím. Třeba ten kus staré jabloně s kůrou porostlou nyní již suchým mechem a lišejníkem. A v jeho teple budu dál vzpomínat.
Na podzim.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *