Když začínám s tímto psaním, tak je půl hodiny po půlnoci, všichni už spí a já jsem tak nabitý jedním povedeným filmem, že bych tady ze sebe potřeboval vyblít celý román, aby se mi aspoň trošku ulevilo. A moc bych to potřeboval! Jenže mám strach, že ze mě půjde sám patos a podobné sračky. A přitom bych tak chtěl být upřímný a dát najevo co zažívám. A ne jen vám. Ale především sám sobě.
Je to už více než dva měsíce co jsem se rozešel se svou, dnes už bývalou prací. Prostě to tak přišlo a já najednou zjistil, že ani já jí a ani ona mně už nemá co dát. A to je zlé! Teda pokud se vám jako zázrakem nepodaří zachovat aspoň trochu nadhledu a i v tom sám sobě vytvářeném psychomarastu si uvědomit, že něco je špatně a že nějaký krok je i na vás. Včetně z toho vyplývajících následků. Díky Bohu za něj. A díky taky všem od vodní drůbeže, kteří to se mnou vydrželi a kteří mi umožnili opustit palubu za takových podmínek, za jakých jsem ji opustil. Dík.
A taky mi před časem došlo, že mám vztah! To vám bylo slávy v té mojí emočně duté palici! Až jsem si musel přiznat, že těch 600,- každý týden za hodinu terapie asi opravdu nebylo úplně vyhozených. Zvládám sice zatím pouze základní tempa, ale vypadá to, že ke dnu nejdu. A jsem za to moc rád. A všem těm, kterým jsem svým dřívějším nejasným postojem a mé vlastní pomatenosti popletl hlavu….těm se omlouvám. Vina není na jejich přijímači.
Po mnoha letech jsem se také odhodlal k něčemu pro mě tak těžkému, jako je stěhování. S těžkým srdcem jsem opustil Karlín a vydal se k severnímu okraji města, abych již po pár dnech zjistil, že ten Karlín měl vlastně taky svoje mouchy a že posun tímto směrem je krokem víc než dobrým. S úsměvem na tváři, s poklidem v duši a s vybaleným veškerým cirkusovým příslušenstvím si nyní lebedím, jak je dobře u nás na vsi a marně přemýšlím, jak jsem to tak dlouho v tom městě mohl vydržet.
Nemůže se mi proto nikdo divit, že po marném čekání na předpovídanou globální zkázu této prohnilé civilizace jsem potřeboval nějaký očistný rituál, spojený s obětováním nějakého symbolu do nějž bych vměstnal to vše staré a následně tak mohl začít přijímat to nové…. a ta stará, vycpaná, vypelichaná a zaprášená sova s jedním okem se přímo nabízela. Co vám mám povídat, blafla krásně.
Je proto logické, že po takovém obřadu, jemuž navíc předcházely vánoce ve společnosti mě nejmilejších, je den v kalendáři označovaný jako Silvestr zcela nedůležitý a my se mohli s největší chutí pustit do cílené nudy. Nudy, kterou si na Silvestra už léta úmyslně pěstujeme a která nás v ten den tolik baví. Vždyť sova je již spálená a nás všem začíná nový rok. Rok plný jen samých nových věcí. Věřte mi.
Moc se na ně těším….
