Ležím ve svém pokoji u otevřeného okna a dole v soutoku potoků vydatně hučí voda. A i když déšť ustal už před několika hodinami, stále slyším i kapky, které stékají z listů lípy a buku. Vzduch je krásně čistý. A nezebe. Dole v kuchyni chladne pec a vedle ní lišky na kyselo, které jsem uvařil k zítřejšímu obědu. V takřka jedenácti kilometrech nad chalupou tiše duní let z Berlína do Tel Avivu a já skrze jednu z okenních tabulek sleduji nakukující měsíc. Je mi krásně.
A těším se na zítřek. Počítám totiž se sluncem, takže možná zvládneme ohoblovat ty rýgle. Podzim se tady v horách už hlásí o slovo a já bych rád, kdyby byl plot do sněhu alespoň zhruba hotový. A to se mi dnes svou červení ohlásily ke sběru šípky. Letos chci naplnit všechny demižony. A dát jim tu nejlepší péči, ať je za rok víno husté a rudé jak pyropový kámen.
Venku je absolutní bezvětří a i já mám v mysli klid. Spřádám si sic v posledních týdnech snad tisíc plánů, ale všechny do sebe zapadají a já z nich nemám strach. Spíše z představy jejich realizace již nyní nabírám další energii a díky ní své vize mohu ještě více rozvíjet. Zažívám něco takového snad poprvé v životě a vím, že už tato skutečnost je dobrým znamením. Znamením, že to k čemu se chystám je správné. Já tomu věřím!
Z dáli slyším hučení sedmčtyřisedmičky na trase z Říma do dalekého Soulu a usmívám se. Asi zavřu okno a půjdu spát. Vždyť zítra mě čeká krásný den. A po něm zas další…
1 komentář
Chudak liska. Na kyselo… Premyslim jak to muze chutnat. Jako Znojmo…? :)