Hlavní histokompatibilitní komplex, neboli MHC komplex, je úsek na chromozomu, který mají všichni savci a z něhož je řízena celá řada důležitých funkcí. Řídí se odtud například tvorba enormně různorodých (polymorfních) molekul, které jsou součástí buněčné membrány. Na povrchu buněk se tak vytváří kombinace struktur, jimiž jsme jedineční. Každý z nás je v tomto směru neopakovatelný exemplář a tuto jedinečnost si na svém povrchu nesou všechny buňky našeho těla. Je to jakýsi občanský průkaz buněk, kterým se prokazují našemu obrannému imunitnímu systému. Ten podle prezentovaných dat pozná, zda se jedná o buňku našeho těla, tedy vlastní. Pokud data v občance nesouhlasí, pro buňky obranného systému to znamená, že se jedná o cizího vetřelce a narušitel je nemilosrdně zlikvidován. Komplex MHC je tedy pro přežití velmi důležitý. Jeho potřebnost ale nespočívá jen z rozpoznávání vetřelců typu bakterií a parazitů. Pokud se naše normální buňka zvrhne v rakovinnou buňku, také se jí většinou změní i její občanka. Náš imunitní systém likviduje denně stovky takových rakovinně zvrhlých buněk.
Ještě jednu odbočku učiníme, abychom si udělali představu, jak moc je MHC systém pro nás důležitý. Pokud v nějaké populaci vlivem příbuzenského páření dojde k tomu, že všichni jedinci jsou v MHC shodní, potom stačí, aby se nějakému viru nebo bakterii podařila náhodnou mutací taková kamufláž, že jim umožní, aby se tvářili jako naše buňky, potom oklamou obranný aparát a celá tato geneticky shodná populace vymře.
Aj při vaření se možete cosik dozvědět inačího než jak lepčeji nakrájať polonahnitó cibulu (přece ju nevyhodíme) či jak efektivněji využít lančmít k inačím účelům než k vaření…. S vařečkó v ruce sem sa v útulí naší jinak než dokořán otevřenýma dveřma nevětratelné kuchyně pojaté v přírodní barvě odstínu hnědé dozvěděl cosik bližšího o tej popisnej vědě, zvané etologie… Né že bych sa o ňu aj dřív nezajmal – šak co si budem povidat – kdo ně zná, ví, že já sa možu lecjakým komentářem připojit k seberozličnější problematice nejrůznějších témat – vždy je v poznání každého jakási ta skulinka, kterů je potřeba sem tam mezi restarty výhodně zaplnit novou zajímavou informací s vlastní korelací. Přes teoriu rozjetého vlaku genetické útočné strategie sme sa dostali k výběru partnera. Potomkového partnera (to kdybyste náhodó nevěděli kemu nechat barák po splacení hypotéky). Ve výběru je nikoli náhodou směrodatná a určující žena. Ona jak sa jednó rozhodne, tož valí. Žádné fůlání se hen gdesik po dyvanech s puštěným dývídýčkem, ale pěkně šalozňání po kotároch a panelákoch… Při výběru totiž, muži!, nezáleží na tem lesti máte víc vikslajvantu nebo zachovalé umakartové jádro, či víc nábytkových stěn, ale lesti je ten váš systém MHC odlišné od panterky. Každá žena má schopnost tyto odlišnosti vnímat svým čichem, který se tak stává jedním z nejdůležitějších smyslů hned po smyslu ušetřit na kostýmek, rozpoznat kvalitní vikslajvant a mět dražší kabelku. A jak sa šecko poznalo? Ženským se dala propocená trička chlapů a každá si vždy vybrala pach, který reprezentoval odlišný MHC systém…
Do pozadí uvádí čich jedna taká malá marginália. Celó věc kazí jen jedna maličkost… antikoncepční prášky, které schopnost poznat odlišný MHC systém mění a žena má poté tendenci vybírat si partnera se stejným či podobným systémem.
Která z vás zvolila jiný druh antikoncepce, přes béžové silonky, béžové sněhule, smrad jak kdyby sa kurva odkopala, mašlicky na tangách, nemosí mět strach. Průmyslovou a feminní revolucí byla vytvořena antikoncepca nejúčinnější .
Prášky.
Vzhůru tedy po lince evoluce.
Více na www.osel.cz
autor: Tomáš Pavlíček