Aspoň že je pěkně…

Když už je takové horko. Skrz všechna pootevřená okna ke mně doléhá teplotou zpomalený tep velkoměsta a s každým projetím tramvaje děkuji, že nejsem odkázán k užívání prostředků hromadné dopravy. Konstrukční řešení okének v těchto zařízení, vyjma klasických „zelených“ vlaků, nikdy nepřálo dostatečné ventilaci. Proto se mi nikdo nemůže divit, že představa osumnáct let starého autobusu Karosa, uvízlého někde v zácpě na přímém slunci ve mně vyvolává psychikou zmatené reakce termoregulačního systému a na čele se mi vysévají krůpěje potu. Zavírám proto oči a myslím na vyšší nadmořské polohy, beskydský vánek a jízdu s nebem nad hlavou.

Myslím na ty dny když se směju dopravnímu zpravodajství v rádiu. Kdy stojíc ve stínu poslouchám ne vždy známé zvuky a snažím se zjistit z jakého to hnízda právě vyvádějí mladé. Když mohu nabrat plné konve vody a vlévat ji ke kořenům s vírou v rozkvět. Když se cítím znovu jako dítě a přeju si nekonečné prázdniny. Myslím na to napjaté čekání až odbijí dvanáct. (Heda ví.) Myslím na dny plné smíchu. Myslím na to tiché vrnění mezi sudem a pípou. A hlavně myslím na to, že ta třicítka fakt nestačí. (Kamil taky ví.)

Slunce se už dnes, tak jako každý den začíná naklánět nad západ, a já s vědomím že ty oči musím otevřít si dodávám sil tím, že má další cesta opačným směrem se blíží a já doufám, že tam budete se mnou. Vy víte kdo všechno.
Na vlečku se nás vejde dost.

…a ani vos se tohoto roku moc neurodilo. Ale ani hřibů.