Café Imperial

Vždycky jsem tvrdil, že české jídlo, pakliže je připraveno z kvalitních surovin, rukou šikovného člověka s notnou dávkou dovednosti a správného kuchařského uvažování, může lehce konkurovat špičkovým výtvorům světové gastronomie. Proto jsem si oblíbil českou kuchyni a to nejen proto, že jsem na ní vyrůstal. Je v tom také trochu národovectví a vyplazovaní jazyka kuchyni francouzské, již považuji za pravděpodobně nejlepší kuchyni na této planetě.

Česká kuchyně má mnoho vroubků, kterých se na ní napáchal nejeden „mistr“, jednak je vaření zdlouhavé, pro mladé lidi bez času to může být velká překážka a já osobně mám rád jednoduchá jídla a ta česká jimi téměř nejsou. Tak jako se mění svět kolem nás, proč by se nemohla měnit i česká kuchyně. Tradiční smažený sýr je pro mnohé kulinářským zážitkem a jistotou, která vám zaručuje, že se v českých restauracích nezklamete jídly typu ďábelská směs s hranolkami a tatarkou nebo jinými experimenty napěchovanými chemií a neznalostí a nechutí zdejších kuchařů dobře vařit. Pakliže se nechcete opět zklamat, dáte si nějakou zaručenou českou hotovku. Nebo se vybavíte velkou dávkou odvahy a vydáte se i za jinými jídly než je onen smažený sýr.

A protože do sebe nechci cpát jídla s chemií, to se raději obrátím směrem ke Kolumbii, a za své peníze se chci dobře najíst a chci si také připadat jako zákazník, který se neprosí ve dveřích o možnost utratit své peníze, chtěl jsem své zážitky s českou gastronomií trochu poopravit. Tak jako byste si nenechali udělat poličku od špatného stolaře, tak určitě nechcete své peníze utrácet za něco nekvalitního. Sic věřím, že mnozí tací se mezi námi najdou, neboť ta odporná jídla se neustále prodávají. Rozhodl jsem se, že své přátele pozvu do restaurace mého oblíbeného kuchaře.

S jídlem v restauracích, kdo mne zná, nechci dělat žádné pokusy, o kterých vím, že stejně vyjdou špatně. Takové pokusy nezkouším. To radši zkusím tu Kolumbii. Chci chodit na jiná jídla, naostro, nikoli pouze nanečisto. Svou mapovací cestu dobrými kulinářskými zážitky a příjemným prostředím, jsem započal v Café Imperial v Praze. Už zde na začátku, se vám musím přiznat, a tak z celé virtuální procházky tímto podnikem budete mírně zklamáni, že jsem na ní našel tři chyby. Možná jen tři. Uvidíte.

Ono totiž když se jdete najíst sám nebo s přáteli a přes smích nemáte čas hodnotit a pozorovat, je setsakramentsky odlišné. Je to výhoda i nevýhoda. Já sám nebyl. „Pánové“, jak nás hned u vchodu nazvali, se pohodlně usadili a všichni jsme byli naprosto přirození, žádná strojenost, a to i přesto, že první dojem z interieru a haldy číšníků, co při vstupu připomínají roj pilných včelek, by mohl vnuknout pocit potřeby chovat se „náležitě“ a s noblesou. Houby, žádné takové. V dobré restauraci se musíte cítit svobodně a ještě jednou svobodně. Platíte totiž. A v Café Imperial jsem si připadal tak svobodně, jak málo kde.

Interiér byl postaven na přelomu secese a kubismu, mezi lety 1913-1914 a mě se ohromně líbil (já mám totiž tyto dvě epochy architektury tuze rád) a mnoho okamžiků jsme všichni měli hlavy zakloněné a obdivovali jsme a kochali se. Takový interiér nedává příliš šancí dřevěným variacím typu horská koliba ani kobercovým variacím typu šťavnatá hernička s jídelním lístkem a kávou ke hře zdarma. Mramorové stoly bez otravných a nepraktických ubrusů jsou vkusné, nevtíravé a zcela vyhovující. Židle „tonové“, z klasicky ohýbaného nábytku. Šik. Čas mi tam utíkal velmi rychle a snad i proto jsem během návštěvy poznamenal, že nám to jídlo donesli až moc rychle. A to jsme si ani nedali předkrm.

Já jsem si dal „pouze“ telecí líčka na červeném víně. Lahoda, oku i chuti. Ochutnal jsem i Předsedovu jelení svíčkovou s růžičkovou kapustou. Výtečné. Králíka na hořčici jsem Kamilovi ochutnat nestihl. To hovoří za mnohé. Stanik si dal místo bufetu (jak sám poznamenal) také jelení svíčkovou, tak jsem mu do talíře nevrtal. Jídlo prostě dvěma slovy profesionální a výnikající. A přijatelné porce, které nás všechny bohatě naplnily a nezbylo tak místo ani na dezert. I přes kvalitu jídla a jeho prezentaci, jsem si ke konci jídla všiml malého nedostatku. Mezi talíři nás všechny na stole překvapila velmi levná solnička s pepřenkou. Ta tam neměla být. Asi někdo špásoval a snad chtěl nám připravit i nějakou tu „marketingovou“ chybičku.

A i tak obsluhující personál měl pouze jednu chybu, a to když jsem dostal víno ve špinavé sklenici. Ale kde se chyby nestávají? Věřím, že takové místo na planetě neexistuje. Ale ihned mi bylo vyměněno a přičteno na účet podniku. Po jídle jsme si zamanuli, že si zakouříme a proto nás obsluha bez sebemenšího škubu ve tváři přesunula do kuřácké části podniku, kavárny. To už jsme si mohli v klidu jen povídat a povídat a ničím se nerušit a to až do návštěvy toalet. „Ty labutě místo baterií jsou fakt moc“. Tuto větu zopakovali všichni stejně a vyšlo najevo, že je to možná i jedno, neboť jsme všichni byli tuze spokojení a voda z nich nakonec také tekla.

Exkurzi restaurace bych tedy zhodnotil jako velmi vydařenou, jestli má takhle vypadat moderní česká gastronomie, tak jedině dobře, protože jídla byla lehká, svěží a dle mého názoru velmi moderní a přitom si zanechávají svůj punc českosti (i když jsem četl, že všechny suroviny nejsou české, sic kvalitnější – holt lepší suroviny nebyly majiteli nabídnuty, ale na druhou stranu vždycky je co zlepšovat). V restauraci jsme za čtyři osoby platili 2700,-Kč, tzn. 700,-Kč na osobu (a nijak jsme se nehamovali s nápoji), což mi připadá za kvalitní gurmánský zážitek adekvátní, nehledě na interiér a obsluhu. Spočítejte si, kolik by vás přišel oběd u McDonald’s…. Odpověď je jasná, za gastronomií se nejezdí Mc cestou k okénku!

P.S. Všem zúčastněným vřele děkuji za výnikající společnost a zálibu v dobrém jídle a restauracích.