Po tuze dlouhé době si nacházím čas a potřebu se s Vámi podělit o mé zážitky z mé klikaté cesty životem. Vlastně na tě teď velice často myslím a za chvilku se dočteš proč.
Můj partnerský život se ustálil, tedy tak na oko, ale zároveň jsem celkem spokojená. Takže tentokrát toto téma rozebírat nebudu. A protože teď nijak zvlášť nemusím řešit vztahy a citové záležitosti, tak mám dost času řešit sebe. Tím nemyslím, že bych snad v sobě hledala nějakou životní pravdu, zamýšlela se nad svým bytím na této planetě nebo zamyšleně hleděla do dálek a nějak prudce filozofovala. Spíš na sebe dost často hledím do zrcadla.
Od velice povedeného rozhovoru se Staníkem, který zněl asi nějak takhle: „Staní, ty máš hezkej pásek, půjčíš mi ho?“ Staník s výsměchem v očích „Jo, leda tak do pasu!“ A pak se odmlčel a s naprosto nejškodolibějším úsměvem na tváři, pravil: “ Pche, vlastně o jakym pase to mluvim?“. A od té doby jsem takových miloučkých rozhovorů měla docela dost. Ale bohužel v tom už nefiguruje pouze Standa. Vybrala jsem tedy TOP, pro mne, nej příhod…
Jedna taková se stala asi před měsícem. Doma jsem dostala propustku a tak jsem se patřičně vymódila, namalovala, navoněla. Prostě, když jsem na sebe navlíkla zvedací, tvarovací, zvětšovací lajdačku, stahovací bombarďáky vytáhla nad pupek a zarovnala do nich zadek, navlíkla se do svých nejužších džínsů, upravila konečný výsledek odzbrojujícího dekoltu v nejvíc přitáhlém tričku s největším výstřihem. To jsem si před zrcadlem potichoučku a lehce odfrkla pod nos (aj bych si oddechla, ale to mi nebylo umožněno jak jsem byla celá uměle hubená) a v duchu jsem si říkala, že ty 4 hodiny práce mi za to stojí. Ještě umím být docela hezká holka a v těch stahovačkách mám fakt přirozeně hezkou prdel (ku).
Přesunula jsem se tedy do víru velkoměsta. Znáš to, seznamování, pogovačky, tancovačky, alkohol… A já byla seznámena s mladým hezkým chlapcem.. „Čau, já jsem B. těší mě.“ „Čau, já jsem Omezenej kokot.“ A proč omezenej kokot? Protože hned jak mi řekl svoje jméno, pokračoval s takovým tím účastným pohledem: „já tě sleduju už od začátku a říkal jsem si, že škoda, že taková hezká holka jako ty je lesba.“
V hlavě mi probíhala smršť těch nejhorších nadávek, ale přemohla jsem se a s milým úsměvem na tváři jsem ze sebe vyloudala: „no, to je hezký, ale já nejsem lesba!“ A to hovádko se na mě kouklo s nejpřekvapenějším výrazem a říká: „Ne? Ale teda fakt tak vypadáš!“
Ten večer jsem vypila co mi přišlo pod ruku, vyšňupala bych i mouku kdyby mi to pomohlo zapomenout, ale pomalu se smiřuji s tím, že si tento hezký rozhovor ponesu jako těžký balvan na svých prsou nebo chceš-li na hrudním koši se svěšenými pytlíky pudinkového prášku.
Další fajn zážitek jsem měla asi před týdnem. Ten den bylo hnusně a já se vydala na běžný nákup. A ač to někomu může připadat divné, tak já se na nákupech opravdu nesnažím nikoho zaujmout, tudíž jsem vylezla ve svém domácím úboru (rozuměj, tepláky – dámské, mikina s kapucí a tenisky) a štráduju si to po ulici a za sebou slyším mužský hlas volající jakéhosi Pavla. Nevěnovala jsem tomu zrovna moc pozornosti, ale když se mně náhle dotkla ruka toho pána a z něj vypadl: “ Pavle? jsi to Ty?“, tak jsem vůbec nevěděla co dělat a jen se mi chtělo brečet a vzteky toho pána zakopat pod auto… no…
A proč na Tě myslím tak často? Protože mi tyhle moje pěkné zážitky připomínají Tvou story o pojišťovačce a pánovi nad 50let. Tak si říkám, že bych moc chtěla, když už vypadám jako lesbochlap, alespoň působit jako někdo, kdo oplývá osudovým vzezřením a rozhoduje o běhu dějin, ale zatím, když se koukám do zrcadla mám pocit, že to je ještě mnohem složitější cíl, než zase vypadat k světu. Takže můj cíl do budoucnosti je udělat všechno proto, aby jsem si alespoň jako žena připadala…
Tvá Bogdana