Nadechněte se. Naberte do plic tolik vzduchu, kolik můžete. Tento příběh by měl trvat tak dlouho, jak dlouho dokážete zadržet dech – a pak ještě o trochu déle. Takže poslouchejte co nejrychleji.
Jeden můj kamarád se ve 13 letech doslechl o peggingu. Je to sexuální praktika při které se chlap nechá opíchat zezadu připínacím dildem. Říká se, že když budete dostatečně silně dráždit prostatu, dosáhnete explosivního orgasmu aniž byste se museli sami sebe dotknout tím tradičním způsobem. Už v tomhle věku je můj kamarád tak trochu sexuální maniak. Pořád hledá lepší a lepší způsoby jak si vyhonit. Takže si jednoho dne vykročí nakoupit mrkev a vazelínu. Chce si udělat malý soukromý pokus. Pak si představí jak to bude vypadat u pokladny. Jak se osamělá mrkev a vazelína sunou na pásu k pokladní. Představí si všechny lidi jak za ním stojí v řadě a čumí. Každý uvidí jak velkolepý večer si naplánoval.
Takže můj kamarád si nakoupí mléko, vajíčka, cukr a mrkev. Všechny přísady do mrkvového koláče. A vazelínu.
Jako kdyby si chtěl doma do prdele nacpat mrkvový koláč.
Doma ořeže mrkev tak aby byla tupá. Pomaže ji vazelínou a strčí si ji do zadku. A….. nic. Žádný orgasmus. Kromě toho že to docela bolí se neděje vůbec nic.
Pak uslyší svou matku jak ho volá k večeři. Křičí na něj ať jde hned jíst.
Vyndá mrkev a schová ten kluzký, oplzlý nástroj vášně do špinavého prádla pod postelí.
po jídle ji začne hledat, ale mrkev je pryč. Zatím co jedl, matka posbírala všechny jeho špinavé hadry aby je mohla oprat. Nemohla si nevšimnout že se mezi nimi povaluje jistý kus zeleniny, pečlivě ořezaný okrajovacím nožem z kuchyně, ještě pořád potažený lubrikantem a nasáklý charakteristickým pachem.
Takže můj kamarád je celé měsíce jako na trní a čeká, až mu to jeho rodiče dají sežrat. Což nikdy neudělají. Nikdy. Dokonce ani dnes, kdy už je dospělý chlap, se ta neviditelná mrkev vznáší nad každou štědrovečerní večeří, nad každou jejich narozeninovou oslavou. Každé Velikonoce strávené s jeho dětmi – vnuky a vnučkami jeho rodičů – nad nimi poletuje duch té mrkve. Ta záležitost je až moc příšerná na to aby ji vůbec někdo zmiňoval.
Ve Francii se používá jedna speciální fráze – _duch schodiště_. Francouzsky _esprit de ľescalier_. Je to ten okamžik, kdy vám hlavou bleskne myšlenka na kterou je už pozdě. Řekněme že jste na party a někdo vás urazí. Musíte nějak odpovědět. Pod tlakem kdy na vás všichni zírají řeknete něco zcela dementního. Ale jakmile odejde….. jdete po schodech a najednou…..zázrak. Napadne vás naprosto dokonalá věc. Perfektní stírací hláška. No a to je duch schodiště.
Problém je, že ani Francouzi nemají pojmenování pro ty kraviny které z vás vypadnou v té osudové chvíli. Pro ty hovadiny které opravdu řeknete nebo uděláte.
Některé činy jsou tak ubohé, že si ani nezaslouží pozornost. Jsou až moc nízké na to, aby se o nich vůbec mluvilo.
Když se experti v oboru dětské psychiatrie ohlížejí zpět, říkají že největší podíl na posledním vzrůstu sebevražd mladistvých mají pokusy přidusit se při masturbaci. Rodiče je najdou mrtvé na podlaze omotaným ručníkem kolem krku přivázaným k tyčce ve skříni. A všude kolem je rozeseto sperma.
Nejdříve samozřejmě vše uklidí. Sperma vytřou, děcku oblečou nějaké slipy. Udělají to takové….hezčí. Aspoň tak, aby to vypadalo jako záměr. Jako obyčejná smutná dětská sebevražda.
Můj další kamarád, spolužák ze školy měl bratra u mariňáků, a ten nám vyprávěl jak si chlapi na Středním východě honí jinak než my tady. Byl v nějaké zemi kde se v obchodech prodávají elegantní nože na otevírání dopisů. Každý tento kus je jen úzká tyčinka z ušlechtilé mosazi nebo stříbra, dlouhá asi jako dlaď s širokým zakončením. Buď s větší kovovou kuličkou nebo elegantní vyřezávanou rukojetí jako mívají meče. A tenhle velký brácha mariňák nám vypráví jak si Arabové postaví péro a pak do něj zasunou tuto tyčku v celé délce erekce. Honí si s ní uvnitř a to jim poskytuje mnohem lepší zážitek Mnohem intenzivnější.
Je to tenhle velký brácha, který cestuje po světě a posílá domů francouzské a ruské fráze. Praktické tipy jak si líp honit.
Krátce po tomhle se malý brácha jeden den neukáže ve škole. Ještě ten den mi volá a prosí, jestli bych mu mohl v příštích týdnech nosit úkoly. Že je v nemocnici.
Sdílí pokoj se starými lidmi kteří tam leží kvůli operaci střev. Vypráví jak se musí dívat na společnou televizi a jediné soukromí mu poskytuje plenta. Rodina jej nechodí navštěvovat. Po telefonu mi říká, že v této chvíli by rodiče byli schopni velkého bratra zabít holýma rukama.
Po telefonu mi říká, jak se předcházející den trochu opil. Byl ve svém pokoji a ležel na posteli. Zapálil si svíčku a listoval nějakým starým pornem, aby si mohl dát večerní číslo. Bylo to krátce po přednášce od jeho velkého bratra. Po praktickém tipu ze světa arabského ukájení. Rozhlížel se po pokoji a hledal něco, co by mu mohlo pomoct. Propiska je moc velká. Tužka je moc velká a ostrá. Tenký, hladký proužek vosku, stékající po svíčce, ale vypadal velmi nadějně. Špičkou prstu jej odlomil. Stisknul jej mezi dlaněmi a udělal z něj váleček. Dlouhý a hladký a tenký.
Ožralý a nadržený strká tyčinku dovnitř, hlouběji a hlouběji do dírky na špičce svého ztopořeného péra. Když se dává do práce, z žaludu mu pořád trčí ven solidní kus vosku.
Dodnes nedá na Araby dopustit. Tvrdí, že totálně znovuvynalezli honění. Leží na posteli a situace začíná být tak fajn, že si přestává voskové tyčinky všímat. Je jeden pohyb od mohutného výstřelu, když už není po vosku ani památky. Tenká vosková tyčinka zajela dovnitř. Celá. Tak hluboko dovnitř, že už jí ve své močové trubici necítí ani kousek.
Matka jej zespoda volá k večeři. Křičí na něj, ať jde ihned jíst. Kluk s voskem a kluk s mrkví jsou dva různí lidé, ale všichni máme skoro stejný denní program.
Chvíle, kdy to začíná bolet, přichází po večeři. Byl to jen vosk, takže si myslel, že se uvnitř prostě
rozpustí a on jej pak normálně vyčůrá. Teď ho ale bolí v zádech. Ledviny. Nemůže se ani rovně
postavit.
Volá mi z nemocničního lůžka a v pozadí jsou slyšet reklamní jingly a křičící lidé. Zvuky zábavních
televizních pořadů s velkými výhrami.
Na rentgenu vychází pravda najevo. Je na něm vidět něco dlouhého a tenkého, plovoucího v jeho močovém měchýři. Dlouhé tenké Véčko, které sbírá všechny minerály z jeho chcánek. Je stále větší a drsnější, obalené krystaly vápníku. Odráží se od stěn měchýře a párá jeho měkkou výstelku. Brání odchodu moči. Jeho ledviny selhaly. Těch pár kapek, které mu tu a tam odtékají z penisu, je zbarvených doruda.
Takže tenhle kluk a jeho rodiče, celá jeho rodina tam stojí, hledí s doktorem a sestrami na černý rentgen. Každý pohledem hypnotizuje zářící bílé voskové Véčko a on musí jít s pravdou ven. Vypráví o tom, jak si honí Arabové. O tom, co mu napsal jeho velký bratr, mariňák.
Právě mi začal brečet do telefonu.
Operaci zaplatili z jeho úspor na studia. Jedna blbá chyba a už nikdy z něj nebude právník.
Strkání věcí dovnitř. Strkání sebe dovnitř věcí. Svíčka v péru nebo hlava v oprátce, vždycky z toho koukal nějaký hrozný průser.
Tomu, co dostalo do problémů mě, jsem říkal lov perel. Znamenalo to, že jsem si honil péro pod vodou, na dně hlubší strany našeho rodinného bazénu. Zhluboka jsem se nadechl, ponořil jsem se na dno a sundal si plavky. Seděl jsem tam tak dvě, tři, čtyři minuty.
Jen ze samotného honění jsem měl slušný objem plic. Kdybych měl dům jen pro sebe, dělal bych to celé odpoledne. Když jsem nakonec vypustil mízu, vznášela se ve vodě ve velkých, buclatých, mléčných chomáčích.
Pak následovalo další potápění, tentokrát s cílem všechny ty flusance pochytat. Posbírat je a rozetřít každou hrst v ručníku. Proto jsem tomu říkal lov perel. Voda byla sice chlorovaná, ale bylo třeba počítat s tím, že do bazénu chodí moje sestra. Nebo, můj bože, matka.
Právě tohle mě děsilo ze všeho nejvíc: představa, jak si moje sestra – panna – myslí, že jen tloustne, a pak porodí dvouhlavé retardované dítě. Obě hlavy vypadají jako já. Jako já, můj otec a strýc. Nakonec vás ale vždycky dostane to, s čím si vůbec neděláte hlavu.
To nejlepší na celém lovu perel byla ale cirkulační pumpa a ústí odtokové trubice filtru. To nejlepší na celém lovu perel bylo svléci se do naha a sednout si na něj.
Jak by neváhali říct Francouzi – kdo by pohrdnul sáním řitního věnce?
V jednu chvíli jste pouze dítě, které se tahá za penis, a o chvilku později už z vás nikdy nebude právník.
Uvelebuju se na dně bazénu a skrz jeden a půl metru vody nad hlavou pozoruju zvlněné, světlemodré nebe. Kromě tlukotu srdce v mých uších svět utichnul. Pruhované žluté plavky mám omotané kolem krku – jen tak pro jistotu, kdyby se nějaký kamarád, soused nebo někdo jiný přišel zeptat, proč jsem dnes chyběl na fotbalovém tréninku. Nepřerušované sání filtračního otvoru mě olizuje zespoda a ten příjemný pocit mi rozemílá mou vyzáblou bílou prdel.
Mám dostatek kyslíku a držím v ruce svoje péro. Rodiče jsou v práci a sestra má balet. Nikdo by se neměl vrátit dřív než za pár hodin.
Ruka mě žene vstříc orgasmu a já přestávám. Vyplavu na hladinu, abych se zhluboka nadechnul. Potopím se zpátky a sedám si na dno.
Dělám to znovu a znovu.
Tohle musí být ten důvod, proč se ženským tak zamlouvá facesitting. Je to jako nikdy nekončící sraní. Když tu sedím se ztvrdlým pérem a proud vody mi olizuje zadek, je mi kyslík volný. V uších slyším tlukot srdce. Zůstávám pod vodou, dokud se mi nezačnou před očima komíhat zářící jiskry. Sedím s nataženýma nohama a vyboulenýma kolenníma jamkama dřu o dno bazénu. Prsty na nohou mi začínají modrat. Rozmočená bříška všech prstů začínají z dlouhého pobytu ve vodě krabatět.
A pak tomu dám volný průběh. Chrlím velké bílé flusance. Perly. Teprve teď se potřebuju nadechnout. Ale když se chci odrazit ode dna, nejde to. Nemůžu se zapřít o nohu. Něco mi drží prdel u dna.
Paramedici by vám prozradili, že každý rok se přihodí něco podobného přibližně 150 lidem. Stane se jim osudným výkon cirkulační pumpy. Nasaje jejich dlouhé vlasy nebo jim přicucne zadek a oni se utopí. Rok co rok takhle umírá spousta lidí. Převážná většina z nich na Floridě.
Lidé o tom jen nemluví. Dokonce ani Francouzi se nebaví úplně o všem. Daří se mi pokrčit jednu nohu a posunout ji pod sebe. Když napůl stojím, cítím, že mě něco táhne za zadek. Krčím druhou nohu a odrážím se ode dna. Daří se mi odpíchnout. Už nestojím na dně, ale k hladině mám pořád dost daleko.
Šlapu vodu a máchám rukama jako šílený, ale nedaří se mi dostat dál než na půl cesty dalšímu nádechu. Tlukot srdce uvnitř mé hlavy začíná být stále silnější a rychlejší.
Otáčím se. To, co vidím skrz jiskření před očima mi ale vůbec nedává smysl. Z odvodní trubice míří do mého konečníku nějaké tlusté lano. Nějaký modrobílý had lemovaný žílami, který se mi přisál na prdel. Z některých žilek vytéká krev, rudá krev, která pod vodou vypadá jako černá. Prýští z malých trhlinek v jeho bledé kůži a pak se pomalu rozpouští ve vodě. Skrz tenkou, modrobílou pokožku vidím zbytky nějakého napůl stráveného jídla.
Je to jediné vysvětlení které mi dává smysl. Musí to být nějaký příšerný mořský netvor… mořský had… něco co nikdy nespatřilo světlo světa a číhalo na mě v temných hlubinách bazénu aby mě to mohlo sežrat.
Snažím se do toho kluzkého pružného těla lemovaného žilkami kopnout a zdá se, že z odtokové trubky vylezl trochu delší kus. Momentálně je asi tak dlouhý jako moje noha, ale pořád okupuje můj konečník. Snažím se znovu odrazit a dostávám se o kousek blíž k dalšímu nádechu. Pořád cítím jak mě drží za prdel, ale už jsem o pár centimetrů blíž k vysvobození.
Skrz kůži mořské bestie prosvítají arašídy a kukuřice. A velká světleoranžová kulička. Je to jedna z těch tablet s koňskou dávkou vitamínů které mě otec nutí jíst abych nabral váhu. Abych dostal fotbalové stipendium. S extra dávkou železa a zvýšeným obsahem Omega-3 nenasycených mastných kyselin a rybího tuku.
Právě mi zachránila život.
Není to had. Je to moje tlusté střevo které mi podtlak vymotal z prdele. Doktoři tomu říkají prolaps. Celou tu dobu civím na svá vlastní střeva chycená v odvodní trubce.
Paramedici by vám řekli, že běžná cirkulační pumpa u bazénu za minutu přečerpá asi 300 litrů vody. To znamená, že při sezení na odvodní trubce vám visí na zadku asi 180 kg. Velký problém je, že celý lidský trávicí trakt je propojený. Řiť je pouze odvrácená strana úst. Kdybych teď povolil, trubka by dál nasávala a párala moje vnitřnosti dokud by se nedostala až k jazyku. Představte si, že tlačíte 180kilové hovno, a hned vám bude jasné, jak vás něco takového dokáže obrátit naruby.
Můžu vám prozradit, že střeva nejsou citlivá na bolest. Přinejmenším ne tak jako kůže. Stádiu, do
kterého se dostává jídlo v tlustém střevě říkají doktoři fekálie. Trochu výše v zažívacím traktu je
trávenina – měkké bobky z řídké kaše ozdobené kukuřicí, arašídy a hráškem.
Všechno tohle okolo mě plave a já si připadám jako jedna z přísad v polévce z krve, kukuřice, sraček, spermatu a arašídů. I ve chvíli, kdy se mi ze zadku vymotává střevo a já se zoufale snažím udržet vevnitř to co ještě zbylo, zůstává mou hlavní starostí jak si znovu obléci plavky.
Bože chraň aby rodiče viděli moje péro.
Jednou rukou svírám hadici u zadku a druhou si odmotávám z krku moje žluté pruhované plavky. Dostat se do nich je ale zhola nemožné.
Pokud si chcete sáhnout na svá střeva, kupte si balíček kondomů z jehněčí kůže. Vezměte jeden z nich a rozbalte ho. Naplňte ho burákovým máslem, potřete ho vazelínou a strčte ho do vody. Pak ho zkuste roztrhnout. Zkuste ho pořádně natáhnout. Je příliš tuhé a pružné. Zároveň je moc kluzké takže ho ani nemůžete pořádně chytit.
Tyhle kondomy nejsou z kůže. Je to normální střevo.
Asi máte představu, co musím řešit.
Na sekundu povolím a jsem vykuchaný.
Vyrazím k hladině a jsem vykuchaný.
Neudělám nic a utopím se.
Je to volba mezi tím jestli umřít hned nebo až za minutu.
Až se vrátí rodiče z práce, najdou velký nahý stočený plod plovoucí v trochu zakalené vodě jejich zahradního bazénu. Připoutaný ke dnu tlustým lanem z žil a zkroucených střev. Je to pravý opak situace, kdy se dítě při honění oběsí. Tohle je to děcko které si pěed 13 lety přivezli domů z porodnice. Dítě které mohlo získat fotbalové stipendium a vystudovat univerzitu. Které by se o ně staralo až budou staří. Všechny jejich sny a naděje. Plovoucí nahé a mrtvé mezi mléčnými perlami vyplýtvaného spermatu.
Buď mě najdou takhle nebo zabaleného ve zkrvaveném ručníku až se zhroutím na půli cesty k telefonu v kuchyni. Rozedraný zbytek utrženého střeva bude ještě pořád viset z nohavice mých žlutých pruhovaných plavek.
O tomhle by nemluvili ani Francouzi.
Velký brácha od mariňáků nás naučil jednu dobrou frázi. Ruskou. Stejně jako my říkáme _To je mi platné jak mrtvému zimník_, říkají Rusové _To bych potřeboval asi jako zuby v prdeli_.
Ty příběhy o zvířatech která si po chycení do pasti dokáží ukousnout nohu… no, každý kojot by vám prozradil, že pár bolestivých zakousnutí je v porovnání se smrtí pořád docela výhra.
I pokud jste z Ruska, můžou se vám zuby v prdeli jednoho dne hodit.
Pokud je nemáte, musíte se otočit, strčit jeden loket pod koleno a přitáhnout si nohu k obličeji. Pak se ohnete co nejblíže k zadku a párkrát cvaknete zubama. Jakmile vám dojde kyslík, překousnete v honbě za dalším nádechem absolutně cokoliv.
Není to věc kterou byste vyprávěli dívce na první schůzce. Aspoň ne v případě, že od ní čekáte pusu na dobrou noc. Kdybych vám prozradil jak to chutnalo, tak už byste nikdy nevzali do úst oliheň.
Je těžké říct co mé rodiče znechutilo více: jestli to, co mě dostalo do problémů, nebo to, jak jsem se z nich dostal. Když sem se vrátil z nemocnice, maminka mi řekla: „Nevěděl si co děláš miláčku. Byl si v šoku.“ A naučila se dělat vejce na ztraceno.
Všichni ti lidé, kteří byli v šoku mi projevovali soustrast…..
Potřeboval sem to asi jako zuby v prdeli.
Dnes mi lidé často říkají že jsem vyzáblý. Na každé party naštvu člověka který pekl maso protože se ho ani nedotknu. Dušené maso mě zabíjí. A pečená šunka. A cokoliv co se převaluje ve střevě déle než pár hodin vychází ven pořád jako jídlo. Podomácku připravené měsíční fazole nebo tuňáka vídám v záchodové míse skoro v tomtéž složení v jakém si je strkám do úst.
Po rozsáhlé resekci střeva už není trávení masa to co dřív. Většina z vás má asi 1,5 metru tlustého střeva. Já jsem rád že mi zbylo 15 centimetrů. Nikdy sem nedostal fotbalové stipendium. Nezískal sem vysokoškolský titul. Oba dva mí kamarádi – dítě s voskem i dítě s mrkví vyrostli a jsou z nich statní chlapi, ale já jsem od toho dne, od svých 13 let, nikdy nepřibral už ani kilo.
Další velký problém byl v tom, že mé rodiče stál tenhle incident docela slušné prachy. Člověku který nám přišel bazén opravit můj otec nakonec řekl, že to byl pes. Že spadl do bazénu a utopil se. Pumpa že nasála jeho tělo. I poté, co ten chlap rozmontoval filtr a vylovil z něj tu elastickou hadici, ten rozmočený kus střeva s velkou oranžovou vitamínovou tabletou uvnitř, i pak můj otec řekl pouze: „Ten pes měl vždycky v hlavě nasráno.“
Dokonce i z okna svého pokoje v podkroví jsem slyšel, jak mu říká: „Nemohli jsme toho čokla nechat o samotě ani vteřinu.“
Pak to sestra jednou nedostala.
Ani poté, co jsme vyměnili vodu v bazénu, prodali dům a přestěhovali se do jiného státu, ani po sestřině potratu jsme o tom už nikdy nemluvili.
Nikdy.
Tohle je naše neviditelná mrkev.
Teď. Můžete se pořádně, zhluboka nadechnout.
Mně se to zatím nepovedlo.