Potkal jsem se před časem s jednou dámou. Pracovala tehdy pro jeden časopis jako prodavačka reklamy a náš vztah byl i přes to, jak jsme si několikrát pěkně popovídali, čistě pracovní. S dokončením obchodu se ale loučila, že už se asi neuvidíme, že s tiskem končí a odchází kupčit s diamanty. V očičkách mi zajiskřilo.
Před pár týdny mi nečekaně zavolala, že jestli se nechci zastavit u ní ve kšeftě na kávu, že mi u toho nějaké ty kamínky ukáže. Je jasné, že jsem neřekl ne. A dnes jsem se k tomu po mnoha telefonátech konečně dopracoval. S rukama od indulony po celodenním máčení v kýblu s jarem a v zaprášem oděvu (v práci přestavujem), jsem odpoledne zazvonil u neprůhledných dveří obklopených decentní výstavkou diamantů v bílém zlatě na černém sametu za hodně tlustým sklem. S ochrankou v livreji naštěstí nebyl problém.
I když se snažím mít všeobecný přehled, netušil jsem jak je populární investovat do diamantů. Doba tomu prý svým vývojem přeje. Lidé jsou lační po jistotě a už klasik říkal že diamanty jsou věčné. Dáma mi to vše v kostce objasnila. Včetně pološeptané informace, že v České republice se na diamanty, na rozdíl od zlata, vztahuje DPH a tu lze tudíž odečítat. Dáma prodává totiž především investiční diamanty, takže se vyzná. Já ji na oplátku objasnil mé plány a investice do budoucnosti v nejistém světě. Včetně smluveného místa kde budu nakládat Hedu s kozů. Důvtipně pochopila, že se mnou kšeft neudělá a odvedla mě k prohlídce šperků.
Nad některými prstýnky s kamínky jsem se skutečně rozplýval. Jejich zpracování je velmi precizní a diamant je diamant. Klidně bych si něco takového dokázal představit i na mé ruce. I když asi ne na všední den. Jen sem tam na procházku. Na slunci by se určitě krásně lesknul. I pod bodovkou nad barovým pultem by mu to jistě slušelo. A já bych při pohledu na jeho odlesk nakláněl hlavu na stranu a blaženě se usmíval. Dámě jsem řekl, že si napíšu za okno Ježíškovi a s úsměvem se rozloučil.
Nastoupil jsem do auta, zapálil si cigaretu a s prvním vyfouknutí dýmu ještě otevřenými dveřmi jsem zahlédl matku vedoucí za ruku děvčátko, které se teprve učí chodit. „Auto, auto!“ zažvatlala ta malá a ukázala na vedle stojící vůz. Matka zareagovala hbitě: „To není auto, to je mercedes. Ten budeš jednou taky mít!“ Znova jsem si položil otázku: kam ten svět spěje?