Skončil máj a nastal červen. Měsíc, který přinese slunovrat a s ním i léto. A já ve své věčně ubrblané pesimističnosti a taky trochu i poťouchlé zlomyslnosti zas budu moci do všech stran roztrubovat, že se blíží podzim, což si prozatím nedovolím, neb den se přeci jen pořád ještě prodlužuje.
V posledních dnech ale jen tiše nakukuju z okna a snažím se u toho zachovat aspoň trochu veselí skrze ironické poznámky typu „…nebudete mi to asi věřit, ale venku prší“, které se však pokaždé pokouším formulovat jinak, čímž si připadám tuze vtipný. Ale zároveň se i divím, že mě ještě nikdo z naslouchajících nevzal něčím po hlavě. Mě však tento způsob přijímání nepříjemné reality pomáhá a užívám jej s oblibou.
Uvnitř jsem však přeci jen trochu znepokojen skutečností, že na narozdíl od květnových pranostik, jako „studený máj, v stodole ráj“ či „deštivý májíček přináší chlebíček“, ty červnové už toliko dešti a chladu nakloněny nejsou. Proto se nad předpovědí konstantně zatažené a deštivé oblohy začíná mračit i mé bujné obočí. Vždyť už teď je jasné, že letos se třešní nepřejím. A já je tak rád.
Co je však mé rmoucení nad chuťovými rozmary proti utrpení nebohého zpěvného ptactva? Vždyť si jen zkuste představit, že máte hnízdo plné hladového a nenasytného potomstva a povětří vám nedovolí vydat se za obživou. A i když se nakonec odhodláte, tak stejně nic kloudného neseženete, neb všechen hmyz, jenž je chlebem této omladiny, je v tomto nečase někde pečlivě ukryt. Jen kosové a drozdi hlásí sem tam spokojeným zpěvem přebytek žížal, které se z promočené hlíny derou ven, bráníc se tak před jistým utonutím.
Nad hlavou mi déšť zas naplno rozbubnoval střechu a já pomýšlím i na ten náš živočišný druh. Na člověka. Vždyť je čas, kdybychom se měli v hojných počtech sdružovati pod večerní oblohou a užívat veselí a radosti z vrcholného jara a z opálených usměvavých tváří by nám měla prýštit energie načerpaná ze slunce. Místo toho však sedíme povětšinou zašklíbení doma a namísto cvrčků posloucháme hučení ještě stále zaplých kotlů.
Ale dost! Nepropadejme beznaději a věřme, že již brzy znovu výjde žhavé slunce, které svůj letošní deficit ne jen že vyrovná, ale i citelně překoná a že nás co nevidět zaplaví omamné počínající léto. A že příroda skrze ptactvo a hmyz rozehraje tu svoji ve dne v noci neutuchající symfonii. Obloha bude azurově modrá a kolem každé vody do níž se dá smočit tělo, bude znít dětský smích a denní spotřeba zmrzliny půjde do tun a vosy budou otravné až běda. Cůrky potu budou pomalu stékat po zádech a my se ukryti v blaženém stínu upřímně budeme těšit na vláhu z občasné letní bouřky, která milosrdně smyje prach parných dnů. Už teď cítím tu její vůni.
S přáním vlahých nocí,
v nichž okny dokořán do snů proniká,
létu zasvěcený zpěv slavíka
Váš Předseda