Osud nebo náhoda?

Držitel Nobelovy ceny za fyziku W. Heisenberg v první polovině 20. století publikoval článek, ve kterém položil budoucímu vývoji kvantové fyziky jeden z jeho základních kamenů. Princip neurčitosti. Podle něj, jednoduše řečeno, kvantový objekt nemůže zaujmout přesnou polohu bez neurčitosti v hybnosti. To znamená, že čím více víme o poloze částice, tím méně víme o její hybnosti, protože vše závisí na našem měření, na našich očích, na našem vnímání reality.

Představa z klasické fyziky, že můžeme předpovědět chování systému pokud známe jeho počáteční stav, je v praxi tedy k ničemu: počáteční stav systému nikdy nemůžeme zjistit dostatečně přesně (protože nelze dostatečně přesně zjistit výchozí parametry) a tudíž nikdy nebudeme schopni předpovědět budoucnost.

Heisenberg svým objevem přitakal světu náhody, kterou v něm vlastně sám a pro sebe objevil, a ve kterém už nemá žádné místo jakýkoli bůh, protože by sám se sebou hrál v kostky, jak mu později oponoval Einstein. Einstein se jednodušše nespokojil s představou, že by bůh nerozhodoval o světě, který sám stvořil.

Praktické důsledky Heisenbergova objevu svými myšlenkovými experimenty (v kvantové fyzice zcela normální činnost; na jejich základě se následně vytvářejí matematické výpočty uvažovaných teorií) představil světu o několi let později E. Schrödinger. Takovým experimentem jsou kvantové karty.

Představte si, že karta stojí na hraně na zcela rovném stole. Podle klasické mechaniky může karta stát na hraně v principu nekonečně dlouho (v praxi karta spadne na stůl díky sebemenšímu závanu vzduchu). Proto předpokládejme, že máme „ideální kartu“, kterou z rovnováhy může vychýlit rozpad radioaktivního atomu. Podle Schrödingerovy rovnice taková „ideální karta“ spadne na stůl během několika sekund kvůli Heisenbergovu principu neurčitosti, podle něhož kvantový objekt nemůže zaujmout přesnou polohu bez neurčitosti v hybnosti. Protože ale počáteční stav karty je symetrický, musí být také výsledný stav symetrický – karta musí spadnout současně lícem a rubem navrch v kvantové superpozici.. Pokud provedete tento myšlenkový experiment, nepochybně dospějete k závěru, že klasická mechanika je chybná. Přesto ale stále pozorujete, že karta z hrany spadne buď lícem anebo na rubem navrch. Nikdy nebudete pozorovat, že karta spadne současně na obě strany, jak tvrdí Schrödingerova rovnice. Příroda zdánlivě sama rozhodne, který ze stavů se („pro nás“) bude realizovat.

Vycházím tedy z domněnky, že každý objekt – tedy jak na mikro tak i na makro úrovni – zaujímá svou superpozici, tedy že existuje ve všech svých možných stavech. Možné stavy bere v potaz (a jsou pro ni imanentní) teorie paralelních vesmírů. Podle zákonů kvantové mechaniky se částice, jak jsme si řekli výše, do okamžiku pozorování nacházejí ve stavu superpozice: karty mohou padat na obě strany nebo elementární částice se ve stejném okamžiku mohou nacházet na různých místech. Stejně tak tomu může být i s vesmírem, ve kterém žijeme. Ale jestliže existuje nekonečně mnoho vesmírů, pak se mi neustále vnucuje myšlenka, že například ten náš vesmír musí mít i nějaký konec a svůj vnitřní průběh, či příběh, chcete-li. O tom se ostatně denodenně každý přesvědčujeme na vlastní kůži (že tento svět vnímáme je opět důkazem, že ten náš vesmír vznikl, že to není sen…že pro reálné vnímání světa musíme stát nohama na zemi a nemyslet si, že se například někomu zdáme). Jestli má každý vesmír nějaký vnitřní příběh, musí příběh být nějak předem naprogramován – musí tedy zaujímat svou jedinečnou pozici, mít konkrétní nastavení odhalované námi pozorovateli. V každém paralelním vesmíru už musí být jaksi dopředu dáno, kterým směrem se skutečnost vydá…

Tomáš Pavlíček