K nezlomné víře to má ještě daleko, ale začínám mít dojem, že je to už tady. Vyšlo totiž slunce. A ne jen tak na chvíli, ale na celý den. Ze své výšky určené dubnem dnes hřálo až pavouci z děr vylézali a já mu nastavoval celé své zimou ztuhlé tělo. To vše s vědomím, že předpovědi jsou příznivé a každým dnem by už mělo být lépe a zima na počátku šestého měsíce svého působení půjde konečně do řiti. Aleluja!

Nějak se to dnes stalo a já objevil na jedné z paměťových karet fotografie na které jsem zcela zapoměl a které jsem vlastně nikdy neviděl. Až nyní. A podařilo se jim u mě vyvolat dokonale sentimentální chvilku v níž jsem se přenesl zpět do mého mileného Karlína, který už více než tři měsíce není mým domovem. Domovem v němž si v mlhavém podzimním večeru vyjdete jen tak na procházku…

Je možné, že tím nezúčastněné možná už nudím, ale já si nemůžu pomoci. Možná je to přibývajícím věkem a s tím nabývání rozumu (snad), či nadále ve mě bobtnající poetičností, lyrismem a sentimentálností, ale má mysl a tím pádem i s ní úzce provázaná má vyjádření k Vám, jsou často inspirována právě těmi místy, kde to mám nejraději a o která se s Vámi tímto dělím.

Kdo aspoň jednou viděl a zažil noční oblohu v těch mých milovaných Beskydech, dá mi jistě za pravdu, že je to jev vskutku nádherný a nezapomenutelný. Vždyť je to i jedna z podstatných veličin, která hrála roli v jasném rozhodování o budování našeho druhého domova tam nahoře v kopcích.

O tom, že mě ten náš „přední stájlista“ jednou přivede do blázince, tak o tom jsem přesvědčen už mnoho let. A on mi zas už leta tvrdí, že to je přesně to místo kam patřím. Ale i skrze tyto úvahy se oba držíme a zatím není nutno volat žádného rychlého převozu na oddělení akutního příjmu s pevnými mřížemi v oknech, kde platí pevný řád a jediným řešením je pravidelné podávání tišících farmatik.

Tak jsem zas viděl jeden film. Zcela nečekaně. V touze po pohodlném a intenzivním zážitku, bez jakékoliv přípravy a předchozího obeznámení, jsme se v rychlosti shodli na snímku „Ill Manors“ od režiséra jménem Ben Drew. Prý nějaký debut. Tak jsme se usadili do měkkého, občerstvení připraveno, krb v únorovém večeru příjemně hřeje…můžeme začít.

Ne, nelekejte se. Nehodlám se, jak by se z nadpisu mohlo zdát, tak jako mnozí donekonečna vracet k výsledku prezidentských voleb. Chci jen vzpomenout na prodloužený víkend v Beskydech, odkud jsem se přesně před týdnem vrátil a ta vzpomínaná lenost a hloupost byla má a patřičně jsem si ji v závěru musel odčinit. A dobře mi tak!

Když začínám s tímto psaním, tak je půl hodiny po půlnoci, všichni už spí a já jsem tak nabitý jedním povedeným filmem, že bych tady ze sebe potřeboval vyblít celý román, aby se mi aspoň trošku ulevilo. A moc bych to potřeboval! Jenže mám strach, že ze mě půjde sám patos a podobné sračky. A přitom bych tak chtěl být upřímný a dát najevo co zažívám. A ne jen vám. Ale především sám sobě.