Dnes je to je přesně týden, co jsem na ulici našel sojčí mládě vypadlé z hnízda. Bylo jen pár dnů staré, což znamenalo, že bez pomoci nedožije do dalšího rána. Situace, jež ve spojení s mojí slabostí pro čeleď krkavcovitých směřovala k jedinému. Sojče jsem si odnesl domů…

Stalo se to o čem jsem již dlouho snil. Takřka po deseti letech jsem navštívil na déle než jen na pár hodin, mé milované město Holešov. Nezatížen žádným spěchem, zvířectvem či jakýmkoliv jiným outěžkem, jsem se proto mohl oddávat návštěvám známých míst do plné sytosti. Slunce v ty dny zářilo ve svém ročním cyklu již na plný výkon a já se bez předem stanovených cílů proplétal ulicemi a hltal vše důvěrně známé i nově překvapující. A bylo mi blaze.

Procházejíc se podvečer mezi poli, uvažujíc nad mnohým, došla mi jedna věc. Umíme jako lidé zaznamenat pro budoucí vzpomínky či pro sdělení druhým mnohé. Ať už jsou to obrazy krásy či hnusu, zrození či zmaru, světla či tmy…

Vyšlo slibované slunce a mě hned dopoledne vyzvedla teta s tím, že jdeme Drahaňským údolím k Vltavě obhlédnout následky dešťů. Pár obrázků z této povedené vycházky přináším i Vám. (Není jich ale mnoho. Ono s tetou se tak dobře povídá a jeden lehce na fotografování zapomene ,))

Skončil máj a nastal červen. Měsíc, který přinese slunovrat a s ním i léto. A já ve své věčně ubrblané pesimističnosti a taky trochu i poťouchlé zlomyslnosti zas budu moci do všech stran roztrubovat, že se blíží podzim, což si prozatím nedovolím, neb den se přeci jen pořád ještě prodlužuje.

Jsem zamilovaný. Už mnoho let. Od té doby, kdy jsem si ještě jako dítě byl schopen poprvé tento cit uvědomit. A nikterak se za něj nestydím. Ba naopak. Jsem na něj celá ta leta pyšný, dávám jej okázale najevo a patřičně si jej užívám. Proto znova a znova volám či možná až ze všech sil křičím: miluji máj!

Končící duben, neděle odpoledne, po vydatném dešti stále zataženo, ale příjemně bez větru. No nevyjděte si na špacír. Třeba jako já do Dolních Chaber, které jsem předtím znal jen skrze google. Jako ves na samém severním okraji Prahy s historií osídlení sahající až do hlubokého pravěku a skrze všechny ty kultury pojmenované podle jejich způsobu výroby keramiky směřující až ke středověku z jehož ranného počátku se nám na území Dolních Chaber již dochovaly památky.

Vydal jsem se před pár dny na seznamování s okolím a skrze Čimické vydal jsem se k Bohnickému údolí. Předem stanoveným cílem byl totiž starý ústavní bohnický hřbitov, ležící na plošině nad roklí Bohnického potoka, nenápadně ukrytý za zahrádkářskou osadou, která v tento jarní čas překypovala životem. Což se o cíli této cesty říci nedá.

Ať si říká kdo chce, co chce, já tomu věřím. Prostě s náma, rozuměj lidma, ten Měsíc cloumá. A jsou úplňky, kdy to je víc než citelné. Dnes bych vám mohl vyprávět. Přesilné tlaky v mých veškerých končetinách ze mě dělají nezbedného neposedu, takže už kolem půl desáté jsem se kvůli ženskejm svlíkal na pumpě u Hiltnu. A teď, při chvilkovém nadechnutí trnu, co mi noc ještě přinese… vždyť Orion je už za obzorem a letní noci tak voní!