Zamýšlel jsem se, při dnešní vycházce skrze Botanickou zahradu hl.m. Prahy nad tím, jáké že nás letos čeká léto. A přiznám se Vám, že to nebyly úvahy zbarvené do růžova, tak jako poupata a květy opuncií v tamní variantě mexické pouště. Ba spíše naopak!

Je tomu už pár týdnů nazpět, kdy mě letos poprvé zašimralo v nose a já začal kýchat, až jsem se bál, abych si zas něco neskřípl v krční páteři. Ale nestalo se tak a dny ubíhaly a s nimi i cykly praní mých kapesníků. A můj usoplený stav se tu lepšil, tu zas zpět horšil a já se těšil na začátek máje. Věděl jsem totiž, že tak jako každoročně odjedu na týden na chalupu, kde oslavím své narozeniny a tohoto roku si navíc ještě i doléčím tu moji naněkolikrát přechozenou rýmu…

A nastalo jaro. Po zimě nevalné a suché. Po níž nevěřím ani tomu jaru a nebudu si od mrazů jistý do poloviny máje. Ale přivítat se musí a já to tohoto roku i tuze chtěl. Proto jsem pod záminkou třepání zvlhlých tepichů svolal své nejbližší, čímž jsme se pro tento účel setkali v našem společném domově na Kysuciach. A ač jsme započali už před třemi týdny, pokračujíce Álojzovými narozeninami v týdnu minulém, nejsme s tím vítáním jara ještě ani v polovině. Ale pěkně popořádku…

Vyšel jsem si dnes s chutí do města. Do samotného centra té naší matičky stověžaté. A s úsměvem na tváři jsem si bez ohledu na masy turistů jsem navštívil několika kostelů, synagog či obchodů s knihami. A bylo mi dobře. Velmi dobře. Jistě i proto, že jsou za mnou dva týdny, které s plnou zodpovědností mohu označit jako nejpovedenější uzavření kalendářního roku za posledních několik let.

Původně jsem měl rozepsáno něco úplně jiného, ale teď jsem to smazal. Nebudu totiž chodit zbytečně kolem horké kaše, tak jak to mám ve zvyku a vysypu to polopaticky. Hadí třináctka (2013, rok hada) jde pomalu do prdele. A to znamená, že finišuje rok, který nám všem dal pořádně do těla. A nezkoušejte mi tady říkat, že zrovna Vám ne! Stačí se na časové přímce ohlédnout za sebe a být sám k sobě upřímný. Jenže, do konce nám ještě kousek zbývá…

Překvapuje mě s jakou publicitou a pobouřením byl přijat dokument o agresivních podvodnících s hrnci a dekami, zneužívajících důvěry důchodců a hlouposti slabších jedinců, ale přitom doposud nikdo nebyl na plnou hubu schopný takto pojmenovat převážnou část našich politických “elit”, kteří to samé páchají v daleko větší míře a kterým označení “šmejdi” přísluší mnohem více, neb na jejich nenažraná svinstva doplácejí i Ti, kteří jim svůj volební hlas nedali.

Jak jsem již dříve avizoval, tak se i událo a počas říjnového úplňku proběhly dožínky pozdních plodin, které si dovolím označit za více než vydařené a ještě nyní se tetelím radostí nad velepříznivou konstelací přítomného osazenstva, planet, hvězd, měsíce, zvěře, bylin, pokrmů, nápojů a především duševní pohody. Tímto všem výše zmíněným veličinám děkuji.

Drazí mí přátelé, dovolte prosím, abych Vám s potěšením v srdci tímto oznámil, že podzimní kontrola našeho horského sídla proběhla nade vše radostně a všechny zjištěné skutečnosti zcela naplňují naši mysl uspokojením.

Povím Vám, že jsme se tentokrát v chalupě potkali v pěkné sestavě. A ani ne tak do počtu, jako do vydatnosti. Prvotní přítomnost tentokráte až nezvykle veselého Jeníčka B. na nás totiž zapůsobila tak, že jsme ne jen na výbornou dokončili klučení dalších pozemků, doštípali zbylé dříví, důkladně uklidili skříně, opravili kličky na půdních oknech či se vší zodpovědností založili občanské sdružení „Sodomité osmého dne“, včetně definice jeho stanov, ale konečně jsme se po letech plánování dostali k výpravě na vrch Bobek (871 m n. m.). A i když toho dne nebyla díky oparu ideální dohlednost, byl to výlet víc než vydařený. Děkuju chlapci.

Tož je to tak, léto sa nám pomaly přehůplo ke svojemu koncu. Po pšence, jačmeni a rži ostaly strniska na kterých pomaly začíná pofukovať a já tady včil sedím a přemýšlám, co povykládať o tem, co sem zažil od tej doby, co sem Vám psal naposledy. Tož včil pěkně popořádku…