Tož sběračské vášně v nás nám zas nedaly spať, a tak sme sa vydali tým známým směrem, cosik pěkného pozbírat do košíka. Toten raz posilnění o Zdenku osobně a aj o naše psíky. Moja Coco totiž měla narozeniny a já sem jí to slíbil. A co předseda slíbí, musí byt.
Vyjeli sme zavčasu, bo chlapci kvaltovali… furt hrr, hrrr, že sem aj ginu zapomněl nalét do pleskaně, a potem nám to bylo líto… ale tož přežili sme. Aj když sme kolikrát měli na mále.
Šak zkuste ít se Zdenků na hřiby. Ohnete sa k zemi a ona už s tým, že ste cosik našli přiskočí, prdel vám vecpe před hubu a začne lašovat pomaly po štyrech, enem ať to nande ona, a ne vy. Tož jedného by aj šlak trefíl, co vám mám vykládat.
A do teho Coco. Jak vleze do lesa, všecko ide stranů, protože hlavním posláním je všecko lapnůť, zakůsnůt, zamordovat, zežrat. Jináč bude konec světa. Šak ho aj nakonec zachránila. Vypustil sem ju na nejvyšším kopcu ze špagátka, s tým, že sa nemože nic stat, (aj když sem už jednů říkal, že s Coco sa može vždycky něco stat), a v ten moment hrrrr do kříbí a byla v řiti. Říkám si, ať sa vyléce děvčica, ale když sa kdesi ze spodku ozval převelice mi vám divný skřek, věděl sem, že je zle. Už sem létal jak steklý, slyšet mňa muselo byt na kilometry a jí nikde. Ukázala sa až po nejakém čase… s celů hubů od krvi. Od cizí samozřejmě. Sviňa. Aj by mňa možná zajímalo, od čí. Ale z očí jí šlo poznať, že je převelice uspokojená. Sem myslel, že ju rozškubnu, jak žabu. Enem škoda, že to nikdo nevyfotíl.
Ale zpátky na kopec. Takový výhled sem vám eště neviděl… a s předsednickým dalekohledem sem vám z teho byl úplně hyn. Víc jak třetina čech na dlani… Říp, Házmburg, Ústí n. /L. , Bezděz, Ještěd… a mezi tým hrůza dalších všelijakých dědin, kravínů, komínů a podobných vymyslel v tem našem brableništi. Ale o tem škoda psat. To sa musí vidět. Takové to vykládání o tem, to je jak prdět do mikrotéňáka a vydávat to za bůřku. A na to mňa neužije. Radši mám poctivé věci… stejně poctivé, jak su aj já vaším předsedů. Předsedů s velkým rozhledem.
