Svině jsi a sviní zůstaneš…

Představuju si, že unitř mojí hlavy je miliarda šuplíků. Některé šuplíky jsou vzadu a jsou zamčené tak, abych do nich neměla tendenci lézt. A když už, tak bude složité ho odemknout. Jenomže než-li se do těchto šuplíků zařadí pár vzpomínek, tak to dost dlouho trvá. Mám jich momentálně v hlavě dost a každé ráno doufám, že už si na ně vzpomenu jen mlhavě a další ráno už budu myslet na mnohem příjemnější záležitosti. Například na to, co všechno musím uklidit, co vyprat, co uvařit, aby to nebylo moc tučné a já trochu zhubla. Každopádně nevede se mi to…

Dnes ráno jsem se probudila a první na co jsem myslela jsou všechny ty průsery co za sebou nechavám. A Theo na mě z postýlky dělal tytyty a mě se chtělo zahrabat pod peřinu a vylézt až zapomenu. Tak to ale nefunguje. Výčitky jsou vlastně docela dobrý motor, aby člověk se sebou něco udělal, aby chyby neopakoval, aby si uvědomil své priority. Akurát mám pocit, že to platí asi jen pro ty jenž mají ten dar. VŮLI! Tu já v sobě nacházím pravidelně pouze pokud se hlavou řítím přímo do sraček a využívám jí k tomu, abych tam dopadla co nejdřív a za sebou nechala tu největší spoušť. Ale tentokrát jsem opravdu zabodovala a myslím, že se mohu s klidem korunovat na svini roku. A tak jsem si řekla, že začnu znovu a jinak. Že už budu dělat jen to v co věřím srdcem i hlavou a že nebudu nikomu ovlivňovat život, pokud tomu nebudu naprosto věřit. Jenom že potom mi došlo, že přesně takhle jsem se do všeho dostala, že i když jsem dělala něco naprosto nepochopitelného, tak jsem tomu věřila a doufala, že to nějak dopadne, nejlíp dobře pro nás všechny.

Hmmm, takže jaká je vlastně z toho všeho cesta? Kudy teda vykročit, abych přestala ubližovat ostatním i sama sobě? A myšlenka a la B bez mozku byla na světě. Jsem za svini i když nechci a nedělám to „schválně“? Tak proč nebýt svině, smířit se s tím a pracovat na tom, abych byla ta největší? Ta představa byla tak odlehčující. Spadl mi šutr ze srdce a já si dala pár kliků, dřepů, sklapovacek, vysprochvala se, vytrhala si obočí, uklidila, vyprala a uvařila pro jistotu jen pro Thea a Wdyho, pustila si píseň *Just a girl*, nalakovala si nehty a s hlavou vzpřímenou se chytám být tou nejhezčí a největší sviní ve Vršovicích. Když už, tak už. Živě jsem si představovala jak jedu metrem a paní naproti mě se znechuceně dívá, tak jak se mi to stává každý den, a já hodím svou růžovou kšticí a řeknu ji klidně:“ Raději zhubni Ty tlustá huso!“ Nebo jak mě zase v Tescu sledují, protože jsou si jistí, že mám kapsy plný jogurtů a já se budu usmívat a při placení je tak seřvu, že mi budou chtít ještě pomoci s nákupem domů…

Sedíc na sedačce, čekajíc až mi uschnou nehty se dívám do zdi a usmívám. Vím, že spíš zase budu sedět a dívat se stranou abych nemusela čumět na ty zpruzelé obličeje a nasranou paní naproti a že v Tescu neudělám scénu, ale hezky poděkuju a pozdravím…

No to je jedno, ono to nějak dopadne. Snad dobře pro nás. Věřím tomu tak moc jak to jen jde…