Divokej menzes

Měla jsem zas divoké období. To se vyznačuje především tím, že hodně piju. Hodně piju, tancuju, křičim a koketuju. Tohle období přichází nepravidelně, ale už má stejný význam jako perioda. „Nech mě, mám divokou!“ A vím čím to je. Jsem prostě ještě moc mladá na to, abych byla pořád jen vážná.

Tenhle čas divočení dá o sobě vždycky vědět tak, že mám silnou tendenci barvit si vlasy nebo se nechávám potetovat. Nejhorší je spojení obého ve výrazných barvách. Protože to už je pak naprosto jasné, (což si uvědomuji až zpětně), že se ze mě stane nezkrotná, šílená, neodvodněná, odulá Baruna. Musí to přejít samo. Nedá se to zastavit nebo posunout. Je to prostě stejné tak jako krámy.

Je to velmi zábavný a zároveň vysilující čas. A nejvíce vysilující jsou na tom hlavně ta rána, kdy si musím dát tu práci přijít na to, proč mám například potetované prsty nebo jak jsem přišla k modřinám a kousancům. Kdo byl ten člověk, co si dal tu práci a roztříhal mi punčocháče a ukradl kalhotky? Kdo mě, sakra, ostříhal? Je náročné a drahé obvolávat kamarády a známé a omlouvat se, nebo hledat toho, komu jsem chtěla zmlátit babičku, protože mi přišlo, že hajluje. Co vám budu povídat, výčitky mě pak dohánějí akorát k tomu, že si musím dát vyprošťováka a šup, jsem tam, kde jsem byla.

Má to však jeden klad. Krom toho, že se božsky bavím, tímto dováděním mi i povážlivě řídnou řady ctitelů i známých. Ti co mě v tomhle čase potkají (nedejbože) po 12 hodině večerní, se buď královsky baví a nebo znechucení odcházejí, následně si mě mažou z Facebooku a když mě náhodou potkají osobně, raději koukají do země.

Samozřejmě je to náročné i pro mého muže. Syn má sice o zábavu postaráno, ale táta jen kroutí hlavou a občas se připomene, když mu dojdou čisté trenky. Většinou mi ani nic nevyčítá. On už je totiž zvyklý a ví, že kdyby mi začal něco vyčítat, tak že mě strašlivě vytočí, já se urazím, začnu brečet, hysterčit, smutně koukat, řvát a podobně dokud se nesebere a neodejde se někam bavit on, čímž mě nasere ještě víc. Takže já si někde uvnitř, i když mu to neříkám, myslím, že je svatej. A nebo moc vyhulenej. Každopádně to se mnou umí.

Když divokost končí, tak i s fyzickými následky. Tentokrát jsem finišovala se sedřenejma zádama (nevím kde), kolena jeden velkej strup (pokus o tancování čardáše), urvanej nehet na malíčku (trefila jsem futra dvoukřídlých, dokořán otevřených dveří), modřina na čele (zase ty oooobrovský futra) a další milion drobných zranění, o kterých vůbec netuším kde se vzala.

Teď už zase budu ta nudná holka. Akorát s růžovýma vlasama a další kérkou. Nevím na jak dlouho, každopádně doufám, že se potkáme v mém divokém rozpoložení. Zaručuji Vám čirou radost a trochu punku. Teda pokud na to máte koule.

Vaša Bogdana

A ještě k panu prezidentovi, který pro mě nikdy nebyl ex. Já se většinou k úmrtí lidí, jež jsem osobně neznala nevyjadřuji. Cítím se vúči jejich rodinám nepatřičně, ale tentokrát to opravdu nemohu nechat jen tak. Protože pro mě byl pan Havel obrovský hrdina, člověk, který toho tolik dokázal, vybojoval, napsal a předal. Člověk, který i přes veškerou vážnost byl pořád bohém. A já si opravdu jen přeji, aby jsme v sobě našli alespoň kousíček toho velkého a silného co měl v sobě on. Aby jsme měli sílu, chuť a nebáli se bojovat proti kokotům a kokotinám. Přeji si, aby si tam nahoře s Olgou, Magorem Jirousem a dalšími úžasnými lidmi užili klidu a pohody. A teď to tu už musíme vzít do rukou my. A Vašek na nás snad dohlídne.