Nijak sem ho nečekal a vůbec s ním nepočítal. A o to víc asi překvapil a potěšil. Násoben ještě kontrastem klimatu předešlých dnů a zapíráním se do poslední chvíle zazářil jako brilliant. Děkuji za něj a i má pleš z něj žhne jak po víkendové cocktail beach party ve slunném Bibione.
Když jsem se ale teď v předcházejícím volném řádku zamyslel, tak mi došlo, že jsem se na něj vědomě připravoval; víc než měsíc jsem si předem domlouval ovocné stromky k sázení do našeho znova zrozeného sadu tam vysoko v horách; moravsků jaderničku, to sladké žluté jablíčko s červeným líčkem. Hvězdnatou renetu; rudou jak revoluční prapory. Hrušku krvavku; na řezu jak potřísněnou krví, kterou ty revoluce většinou končí. Oulinskou renklódu; žlutozelenou nálož šťavnatosti jež vybuchuje na rtech. A švestek hned několik. Už s dalekým předstihem cítím tu štiplavou vůni kvasu…. Děkuji panu Peškovi z Ovocné školky Bojkovice za cenné rady, vstřícnost a ochotu.
A nebyly to jen ty stromky; já měl již dávno zařízeno, že již ve čtvrtek budu chybět v kanceláři a již časně ráno jsem se vydal tradičním směrem. Na východ; tentokrát však skrze mě tolik milou a léta nenavštívenou Olomouc. Namísto do Barumby jsem však navštívil Hornbach a svůj vůz zatížil Aloisem a dvěstě kilogramy zahradnického substrátu. Jistota je jistota; co kdybych naplněn vším tím entutiasmem chtěl s mým vozem vzlétnout?
Východ Moravy nás vyprovázel deštěm a Beskydy vítaly sněhem; Radhošť měl bílou halenu až po kolena a Bumbálkou se mezi vločkami nesla i ozvěna vánočních koled. Ta však dozněla s rozpálenými kamny a já usínal s touhou po ránu. Jarním ránu.
Je užasné se probouzet s oknem na východ; sluneční paprsky na dřevěném stropě jsou jako dobrý med v lipovém čaji k snídani a vstávání z postele mi pak jde tak nějak samo. Chci ty mladé kořeny co nejdříve zahrnovat hlínou. Kysuce jsou však tvrdý kraj; půda ve stráních je sám kámen a jíl. Rýč každou chvílí skřípe a motyka zvoní. Odpoledne však již dochází k naplňování mých tužeb a v čistotě svahu, kde se ještě v loňském létě proplétaly suchými polámanými větvemi kopřivy po pás, je zasazeno deset mladých dárců ovoce.
A nezůstalo jen u toho. Staré stromy které předešlé zimy polámaly jsou již prořezány, rybízové keře omlazeny a svázány, ba i kompost prokypřen. Odjíždíme s pocitem, že jaro nešlo přivítat lépe. Děkuji p.t. panu Peškovi, tentokrát však ze Žeravic, za vydatnou pomoc, spolupráci a společnost.
A nepřestává to; ani nevím jak uteklo těch sedum dní co jsem dopsal předchozí řádky aniž bych je vydal. Chvílemi si dokonce připadám jako hnán nějakou mánií. Přistihl jsem se, jak si sám pro sebe tančím. V plátěných trepkách jsem šel přes celou noční Stromovku. Připomínku Kristovy smrti a zmrtvýchvstání si baživě dopřával v askezi, očistě a samotě. A při tom všem přivolávaje dešť na stromy o nichž jsem psal výše. A déšť přišel. Začíná další týden. Ještě jarnější…
Vítej jaro. Vítej se vší silou a vášní kterou nám přinášíš. Já si Tě hodlám užít!