Čtvrtek, čtyři hodiny odpoledne, dopravní situace je kritická a já se musím co nejrychleji dostat z Karlína na Anděl. Rozjedu se po nábřeží, ale už u Interkontinentalu se řadím do kolony která se nehýbá. Chvíli vydržím čekat, ale pak to nevydržím a jímám se vyzkoušet cestu po druhém břehu přes Malou Stranu. Věřím že to bude rychlejší. Most je prázdný a během chvilky sem na Klárově.
Chci vjet do křižovatky, když se z ničeho nic přiřítí policejní oktávie s majáky a fyzicky zastaví veškerý provoz. Minuty plynou a nic se neděje. Stojí auta, stojí tramvaje, stojí bezradní lidé na zastávce, stojí policajt uprostřed křižovatky. Deset minut, pořád nic. Jako jeden z mála netroubím. Mám pokažený klakson. Asi po dvanácti minutách se směrem od Hradu přes křižovatku přežene asi pět BMW s majáčky na střeše. A ve mě vzpění krev. Já tyto papalášké móresy fakt nemám rád. Šlápnu na plyn a vyrážím přimo k policajtovi uprostřed křižovatky. Stahuju okénko a vztekle se tážu, zda to vše bylo kvůli těm papalášským kokotom. A on mi na to s klidem odpovídá že ano. Mé pankové já je v tu chvíli silnější než vše ostatní a má ruka se vztyčeným prostředníčkem vystřeluje ven takřka bez mého vědomí. Vnímám jak z mých úst vylétá krátké ale velmi hlasité _tak fuck you_ ! Hned na to prudce šlapu na plyn a …… upadne mi výfuk. Ozývá se strašný řev motoru doplněný řínkotem výfuku o dlažbu. Rychle mizím v nejbližší uličce a umírám smíchy. A ten večer ještě několikrát. Zvenčí to musela být krásná scénka.
S Reném se mi daří provizorně dostat zpět do Karlína a v pondělí ho čeká servis. Co ale bez vozu přes víkend ? Já nedostat aspoň malý výlet, tak mi ty týdny splývají v jeden a to by mi vůbec nedělalo dobře. Naštěstí se iniciativy ujímá Šimon, a v neděli přijíždí s VW paní D. a odváží nás kousek a Prahu do obce jménem Vinoř. Zajímá nás totiž místní přírodní rezervace Vinořský park. Ten se už na mapě tvářil zeleně, ale přímý kontakt je ještě intenzivnější. Doslova se vnořujeme do vláhou nacucané zelené masy. V hradbě mohutných dubů a javorů se nepohne ani list a vlhkost vzduchu je jako v tropickém skleníku. Jen milovníci lycry a elastanu na kolech mě udržují při vědomí že jsem pořád v našich zeměpisných šířkách.
Park založili v první polovině 18. století Chotkové. Navazovala na něj obora a několika alejemi byl propojen s bažantnicí v Satalicích. V druhé polovině 19. století byl upraven v přírodně krajinářském stylu, ale i tak byla nadále zachována barokní kompozice.
Areál Vinořského parku se rozkládá na několika k severu se sbíhajících skalnatých roklích. Na severozápadním okraji stojí vinořský zámek na jehož zahradu park navazuje. Zatím co nepřístupná část přímo pod zámkem se dodnes udržuje, většina lučních partií v údolí Vinořského potoka přirozeně zarůstá náletovými dřevinami a na doby parku poukazují jen mohutné, kdysi solitérní stromy a pár kamených můstků.
V odlehlejších částech roklí najdeme hodnotné lesní porosty s převahou lípy, javoru mléče, jasanu a mnoha starými duby. Dna roklí vyplňují převážně mokřady a prameniště porostlá olší lepkavou. Bažinné olšiny v centrální části chráněného území jsou patrně nejcenějším společenstvem ve Vinořském parku. Na území hlavního města se již v tomto rozsahu nevyskytují. Navíc jsou důležitými biotopy specifického rostliného i živočišného genofondu.
Pozoruhodné jsou také dva silné puklinové prameny na severním úpatí Hradiště. Pestrou mozaiku doplňují tři rybníky a četné výchozy křídových pískovců. Rostlinná společenstva území jsou dnes převážně druhotná, za to je však Vinořský park významným útočištěm mnoha druhů živočichů – zejména hmyzu a ptactva. Hnízdí zde například datel černý.
….toho se mi ale zahlédnout nepodařilo, ač sem si to tuze přál.
