Paňmáma Papaláš Paroubek (PPP) sa nám vdala….

A cirkusa kolem teho všady, jak kdyby prase naučili létat. A ono má přitem jenom svadbu. Přiznám sa ale, že aj já sem ze zvědavosti prohlédal ty internety, abych sa podíval na jakýsi obrázek. Ať vím, jaké to ti naši mladí měli. Ale krom fotek z jakejsi haly krematoria s monstrpugétama sem nic nenašél. Teda eště hrůzu všelijakých ochranek a policajtů, kteří hlídali aby nám ty potentáty kdosi nezebral.

Do očí mě aj praštily policajtské limuzíny, co tam dovezli slovenského socpremiéra Fica, co šel PPP svědčit. To nejak nechápu. Šak tam nedojél na žádnů oficiální návštěvu, ale na sůkromů, pořádně hlídanů kitschparade pro ty najsociálněji nejspravedlivější. Proč sa mu dopřávajů takové vymoženosti? Já bych ho nakopal do řiti, ať si jede vlakem. Vysavač beztak jako prezent nedovezl. Ale to bude asi hlubší problém, co sa dotýká velikosti ega, laloku a inších tělesných orgánů. S tým majů papaláši problém.

Ale vraťme sa na tu svajbu. Naší nevěstě sa vyplnila ta věčná ozvěna v ušách – ty to jednou někam dotáhneš – a její velký deň sa chýlí k vyvrcholení. K svatební noci. A předseda sa pokusí si ju trochu představit:

Hluk ze sálu se už trochu zklidnil, pseudobarokní sloupkové hodiny na mramorovém schodišti před chvílí odbyly tři ráno, a po tepichu si Peťka vede svého Jirku do apartmá. V jejím obličeji se míchá únava, vyčerpání i vztek. Leta si představuje, jak ji ženich nese do lože v náručí, a místo toho teď ze všech sil táhne do schodů funící monstrum, které hlasitě v pravidelných intervalech škytá, smrdí potem, a spí za chůze. Komůrka lásky naštěstí není daleko, a za chvíli za nimi zacvakávají dveře, které jim zaručí soukromí, na které čekají celý tento jejich slavný den.

Jirka se setrvačností rozpohybuje k posteli, a za hlasitého krknutí sebou sekne do peřin. Zůstává nehybně ležet s pusou dokořán a zavřenýma očima. Nehýbá se. Petra nad ním stojí, útrpně se usměje, upustí kabelku a vztekle ji kopne pod postel. Ale pak jí asi dojde že konečně došla do cíle, a její život „Paroubek“ teprve začíná. A sprcha jí teď udělá určitě taky dobře. Odchází do koupelny, a Jiříka nechává v loži. Ten se ale začíná v obličeji obalovat čím dál většími krůpějemi potu, a dech je rychlejší a rychlejší. Po paměti si rozepíná košili a kalhoty, a zkušenými pohyby hadího muže si je vleže svléká. Po chvíli ale stejně vstává, a po paměti se snaží najít směr koupelna. Jenže není doma a bloudí. Jen v trenýrkách a tílku naráží do okna, konečně otevírá oči, a nepřítomně hledí do zasněžené zahrady. Je mu špatně. Hodně špatně. Má strašnou žízeň, tak se otáčí, a jde za zvukem tekoucí vody. Potácí se přes pokoj a málem upadne, když zakopne o hlavu ledního medvěda. Ke dveřím doráží ve chvíli, kdy Petra vychází. Krátce se střetnou pohledem, a oběma projede tělem znatelné leknutí. Jedna bez make-upu, druhý Paroubek. Petra si sedá do křesla, nohy dává na stůl, poprvé si dnes nahlas prdne a zavírá oči. Z koupelny se znova ozývá zvuk vody. Jiřík pije přímo z kohoutku, a vydatným škrábáním v rozkroku si vyřizuje učty s celodenním svěděním. S ukojenou žízní sedá na kraj vany a několikrát po sobě si chlapsky krkne. V obličeji mu lze číst, jakou úlevu mu to přináší. Po pár minutách se ale zvedá, a odchází zpět do ložnice. Míjí bez povšimnutí svou paní, sedá na postel, a šmátrá v pohozeném oblečení. S usměvem nachází telefon a s vydatnou pomocí mimiky se snaží někoho vytočit. Je šikovný, daří se mu to, a na druhé straně to zvedá majitel hotelu, Vlastimil Dvořák.

„Copak Rocco, něco neklape ?“ ptá se Jiříka

„Ne, vole, všechno v pohodě, jsem už v posteli, ale mám na něco chuť, vole. Pošli mi nějakýho pingla ať mi sem hodí zavináče. Musím si nějak spravit žaludek. A hořčici. Plnotučnou.“ Jiřík má jasno.

„A chceš k tomu i chleba ?“ ptá se starostlivě Vlastík

„Nechci vole, ten nech chudině. A ať sebou hne. Dík kámo.“

Jiřík vypíná telefon, a pohodlně se natahuje na postel. Koutkem oka se podívá na svou manželku a uvolní plynem naplá střeva. Těší se.
A za chvíli skutečně někdo klepe na dveře, a po Jirkově zařvání „jo“ vchází se stříbrým tácem do dveří. Petra sebou nervózně zavrtí, a má jedno velké přání. Být teď někde jinde. A toto přání je čím dál větší, čím víc se vzduchem začíná šířít vůně ryb, cibule, octa a hořčice. Ale Peťka je silná, naprázdno polkne, a znova ví co chce. Dál se ale tváří že spí. Jiří se mezitím s vervou zmocnil táce, jedním gestem ruky vyhodil číšníka, a díly kyselých ryb řádně namočené v hořčici si labužnicky strká do úst. Je šťastný. Dnes první jídlo, co se dá jíst. Jeho hlasité mlaskání je toho nejlepším důkazem. Jiří je vybíravý a znalý.

Petra sebou začíná nervózně vrtět, a hlasitě odfukuje. V Jiřím sílí touha po klidu a směrem k manželce hází nepřátelské pohledy. Poslední zbytky sleďů ho ale uklidňují, odkládá prázdný tác vedle sebe na lože, decentně si utírá prsty do Petřiny peřiny, lehá si a zhasíná. Z venku pronikají záblesky modrého majáku. Další svatební host jede domů. A za malou chvíli se apartmánem ozývá spokojené oddechování spících novomanželů.

Přeju hodně štěstí.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *