Příběh alergie Lamotrigin …..

Celé to začlo už dávno. Začly sa vám mě zdat takové sny, že to až pěkné není. Lynchovy filmy proti temu kůzelná školka s Libušků Havelkovů. A tak vám mě to zaměstnává mozek, že si v tem spánku nespočnu. Ráno sa budím unavnější víc jak když večer usínám. Kolikrát šak pobudím aj půl baráka ze spaní, jak mně to dává zabrat. Najhorší je, jak já vám v tem sně zjistím, že sa mi to jenom zdá, a chcu sa rychlo z teho blázinca obudit. Ale tělo neposlůchá. A sen jak živý jede dál. A já nejsu schopný ho vypnůt. Nepohnu ani palcem u nohy aj když sa snažím co to ide. Kdo nezažil neuvěří. A doktoři sa na mňa dívajů, krůtijů očiskama když jm to vykládám, posílajů mňa od jedného k druhému, strkajů mňa do jakýchsi tunelů jak do trůby, a ani jeden z nich pořádně neví co sa mi to tam děje. A před čtrnásti dňama mi jeden napsal jakýchsi prášků, že ať sa aspoň cosi vyspím než donde na to čím to je. Šak ně aj potěšil, že mi do té lebeně bude muset znova nahlédnůt přes ty magnetické rezonance lesti mě tam cosi bujně nebují.

A představte si, že ty prášky ze začátka zabraly. Je úterý 29. ledna, osmý deň co to beru a s úsměvem vstávám do nového dňa. Po nekolika měsícách sem sa klidno vyspal, a na mojí náladě to ide poznať už z dálky. Posakuju jak dvojtýdenní kozlacko a vyzpěvuju si aj když zrovna nejedu kolem Vlachovky. K snídani si dělám chleba s rybičkama v tomatové šťávě a kafe. Při čištění zubů před odchodem z domu ale zjišťuju, že se mi na čele a krku udělala nějaká vyrážka. Hneď si vzpomínám na léky a vytahuju příbalový leták. Mezi mrakama nežádůcích účinků na mě září upozornění: pokud se vám během prvních osmi týdnů užívání léku objeví vyrážka, okamžitě kontaktujte svého lékaře. Tož mu hneď volám a ten si mě zve ať mě može obhlédnůt. Neshledává ale nic závažného, tož mi předepisuje Dithiaden a ten Lamotrigin že mám zatým vysadit. Sůhlasím a jedu zpátky cosi dělat. Na večer už zbývá jenom vyzvednůt nějaké věci v Karlíně a odvést jich na Mírák. A potem mám jít na pivo k Tigrovi. Těším sa. Přiřítíme sa teda dom pro háby, já zhltnu v rychlosti půl krajíčka chleba s čímsi a beru si vitamín C a Preventan na posílení imunity. Sedáme do auta a hrrr na ty Vinohrady. Po pár minutách se mi ale naráz začíná dělat neuvěřitelně blbě a já musím zastavit na benzínce pod viaduktem na Florenci. Od hlavy sa mi celým tělem rozlévá nesnesitelná horkost a srdce se čím dál víc zrychluje. Sa mi zdá že budu mět infarkt. Před očama sa mi dělá tma a čekám že sa každů chvílů vyvrátím. Po nejakém čase se mi ale dělá lepší tož otáčáme ten Mírák a honem dom. To už se mi zas všecko vracá a já ani netuším jak sem to mohl odřídit. Stanislav na moje dokola omílané „mě je blbě“ odpovídá „to bude dobré“. Doma se vyslékám a zjišťuju že mám ruky od půlky dlaní po konečky prstů úplně bílé a necitlivé. Ukazuju to Staňovi a ten se pod světlem na mě vytřeštěně podívá a říká ať se jdu podívat do zrcadla. Tam na mě totiž čeká můj bývalý obličej slitý do jednoho fijalového puchýřa. To už se mi kolena podlamujů úplně a zmáhám se jenom na „volaj sanitku“. Čekání je nekonečné. Všechny příznaky sa otáčajů v pravidelném cyklu a sů čím sál intenzivnější. Hlavně srdce je na tem špatně. Mám dojem, že jede na maximální výkon. Konečně přijížďá záchranka. Chlapci po prvním ohledání sůhlasí s alergickým záchvatem, přímo v kabinetě dostávám infuzu, nekolik injekcí, natáčí mi ekg. Třepe se mnů neuvěřitelná zimnica. Aj přes pocit umírání sa mi chvílema chce smáť. Lidsky sů ti chlapci výborní, ale asi aj kabinetním intimnim světlem jim furt cosi padá nebo nefunguje tak jak má. Po chvíli zjišťujů že reakce sa nezklidňuje a že su zralý na převoz do špitála. Sů ale jenom záchranářským osobákem, tož volajů velké auto. Za chvílu bliká za oknem. Předseda má před barákem hned dvě záchranky, heč ! Nabíráme směr Bulovka. Pamatuju si jenom strašnů žízeň a strach, že lesti sa to už jenom trochu zhorší, tož moje srdéčko to nemá šancu vydržat. Chlapci mě vysazujů na kožní ambulanci, kde se mě hned ujímajů sestřičky, ale ide jim číst z očí že nechápů co tam dělám. Su sice osypaný jak borůvkový koláč, mojim najvětším problémem je ale v tu chvílu srdce. Volajů mi proto hned ústavní sanitku a ta mě převážá na internu. Tam si sedám v čekárně a mám strach. Snad poprvé se tolik bojím o předsedu. Místní sestra se mě po chvíli ujímá a zahajuje první vyšetření. Při měření tlaku na takovém tem moderním heblu málem uskočí protože se mi objevuje hodnota tepu asi 260 za minutu. V puse mám sucho jak na Kalahari. Za chvílu se objevuje doktor a po krátkém ohledání mě směruje na JIP. Tam si mě hned přidrátovali k tym jejim televizám, a do žil mi začínajů snášat kapačky. A né po trochách. Ale po litrových měchoch. A chvílama s rozdvojků před kanilů aj dvě zaráz. Žízeň je příšerná a já pořád jen piju a piju. A poprvé v životě používám zařízení jménem bažant. Monitory mojeho srdca chvílema fest vybřáňajů, ale je mi vysvětlené že už jenom proto, že su chlupatý jak opica a ty přísavky jim na tem nechců držet. Srdce že sa pomalu zklidňuje. Já usínám.

Ráno mě v půl šesté obudí obrovská zářivka nad hlavů. Dostávám teploměr, kapačku, nějaké injekce a v hlavě si sumíruju co že se vlastně stalo. Srdce mi buší už normálním tempem. Donde doktor a příjemně mně překvapuje tým, že mi první podává ruku a představuje sa. Míň příjemný je už jeho pohled na moju kožu, který věstí že dom dneska nepůjdu. Zůstávám dál na JIP a protíká skrz mě hrůza infuzí. Injekce dostávám do žil, do řiti aj do břicha. Je mi už cosi lepší, tož si aj vymáhám odepínání od přístrojů. Do bažanta ať si dajů karafiáty. A že mi teho přes močák proteklo. Sestřičky sů všecky podle přízvuka nekde z oblasti mezi Znojmem a Třincem, tož není těžké sa s nima domluvit. Pomalu sa taky odvážněší rozhlížám po svojem těle a zjišťuju že fakt žádná prdel. Nejhorší je na tem asi břicho, hrudník a hlava. Jediné co nenese celů dobu ani stopu po vyrážce sů moje pohlavní orgány…..ufff. Aspoň nejaké štěstí. Zato mám vyrážku aj zevnitřku puse, na jazyku a ani bych možná nechtěl vidět jak na tem sů moje pajšle. Den ale přežívám i přes kvantum barsjakých odběrů a těším sa, že to do rána třeba zmizí.

Nic ale nezmizelo, ale fest přibylo. O moc víc se mi osypaly kyty a lýtka. No radost. Na JIP mě ve čtvrtek aj v pátek eště fest proplachujů solumedrolem, křemíkem, vápníkem a ládujů antihistaminikama. Odpoledňa ale rozhodujů o mojem přesunu na kožní. První su pěkně vyděšený, protože ze sůkromí JIP se mi mezi lidi moc nechce. Shodů šťastných náhod a především lásků mých bližních sa dostávám na nadstandartní ubikacu. A společnost mi v následujících dnech bude dělat pan profesor R., kterému je už 92 let, ale vypdá na čiperu. Od první chvíle mi je jasné že si budem rozumět. A nepletl sem se. Pan profesor sa pomalu rozvykládal, a já jsem měl možnost sa s ním každý deň vydávat hodně daleko proti průdu času. Povzpomínal co všecko zažil a já sem kolikrát aj s otevřenů hubů poslůchal. Veselé bylo, když sa při jedném vyprávjání zapoměl, a mezi řečů sa mě ptal kolik mi bylo roků, když Masaryk zabral Těšínsko. Musel sem přiznat, že to jsem eště vážně nepředsedoval.

Víkend jsem ale strávil hlavně ve společnosti infuzí. Hydrocortizol v množství větším než malém osvěží. Vyrážka mi pomalu začíná mizet od čela, kde se objevila jako první. Nekerá dobrá duša přicházá s nápadem celého mě poziglit tekutým pudrem. Zvečera je to veselé. Vypadám jak bojovník potřený bílů hlinků nekde v Africe. V noci ale začíná peklo. Pudr zaschl, vytvořil tvrdů krustu a já se nemožu ani hnůt. Chcu to ze sebe umyt, ale je mi to zakázané s tým, že voda by mi na vyrážku neudělala vůbec dobře. Jenom si ten největší nános možu zetřít navlhčenů hadrů. Moc to ale nejde.

Ráno mě pro změnu celého ziglá čímsi mastným jak baraní sádlo. Ale pomáhá to. Netuším ale eště co mě čeká večer. Tělo sa rozhodlo konečně začat vypuzovat alergen. To je samo o sobě moc faň, ale je to doprovázené neuvěřitelným svěděním. A jak sa poškrábu, svědění se desetkrát zintenzivní. Hrůza. Mám dojem že mi to zežere břicho, boky a hrudník. Celů noc nezamhůřím oko a chodím po chodbě tam a zpět jak tygr v Lešné. Následuje sice poklidný deň, ale s večerem docházajů na řadu svrbící kyty. Aj na alergeny totiž platí gravitační zákony a moje tělo plné tekutib funguje jak vodní slůpec. A jak pomalu alergen ubývá, tož jeho aktivní svědící hladina se posůvá níž. Je to dobře vidět aj opticky podle mizení vyrážky. K noci opět bez spánku sa navíc přidává otok hlavy. Když sa chcu jít zhruba ve tři ráno zbavit odcházejících tekutin, přes vodů nalité vaky na ksichtě nic nevidím. Věřte mi, že to není vůbec faň pocit.

Nad ránem sa mi přece jenom daří na chvíliu usnůt. O půl šesté ale dochází k radikálnímu budíčku s tým, že nás čeká velká pondělní primářská vizita a důležitější než barsco inšího je mět pořádně uklizený noční stolek. Sestry a uklizečky léců s hrůzů v očách a harama v rukách a nuťá nás uklidit si všechny věci mimo dohled. Začínám sa báť co že nás to čeká. Přiřítí se snad jak ve Švejkovi nějaký blázen který nám nadá do simulantů a nařídí všem dat klistýr ? Věci jsem si teda pro jistotu uklidil a znova trochu usnul. Naráz mě ale probudí asi deset bílych plášťů kolem mojí postele. S opuchlů hlavů sa zmateno rozhlížám kolem a málem to se mnů lépne. V jedném plášťu je Ali Amiri. Naštěstí zrovna nezpívá. Já se ale musím vysléct. Co bych pro paní primářku neudělal.

Den přežívám relativně v klidu, a dokonce si sám dondu kůpit noviny. Chce se mi utéct dom. Navíc mám neuvěřitelný hlad. Dostal jsem totiž zakázánů aj ty nemocniční glagy, které by snáď ani Coco nežrala. Žiju o dietním sucharu a vodě. Aj když možná je to furt lepší než místní oblíbené variace vepřového čtverce s nesolenů bílů máčků nebo bílá krupicová polévka s krupicovýma nokama. Brrr. Ve stravování má Bulovka ještě vážně co doháňat. Je mi ale sdělené že bych snáď mohl snést banány a mléko. Nakupuju si teda zásoby a živím se trojkombinací – suchar, banán, mléko.

V noci očekávám svědivost lýtek. Kolem desáté dokonce usnu, ale budím se nekdy ve dvě stavem kdy si je drásám skoro do krvi. Zle je. Oko už nezamhůřím. Uvědomuju si, že ten pocit je jako kdyby se mi ve tkáni uvolňovaly bublinky jako v sektu a po chvíli se rozprskly do všeckých stran. Velmi delikátní. Přestavte si, že u toho vnímáte aj to tření třeba o kost. To je provázené tak intenzivní svědivou bolestí že sebou znatelně škubu. A je mi líto pana profesora, že mu už třetí noc zpříjemňuju spaní mým neklidem na lůžku. Zhruba v pět ráno to nevydržím a aspoň nohy si sprchuju. Přináší to neskutečnů úlevu a nad ránem ještě aj usínám. A pak prospím skoro celé dopoledňa. Po probuzení zjišťuju že vyrážka zmizela komplet. Sláva ! Moja doktorka mi slibuje, že lesti sa do zítřka nic nestane, pustí mě dom. Nic si nepřeju víc.

Ráno to dostávám potvzené. Mám sa zbalit, počkat na lajstra, poplatit za pobyt a jít dom. Hurá! Bulovko, děkuju ti.

Stejně tak děkuju všeckým kteří dostáli starým domluvám a sešli sa se mnů na kožním.

Pro velký zájem našich čtenářů přikládám příbalový leták Dithiaden. Nevím proč, ale žádost po něm je enormní.

příbalový leták Dithiaden

 

1 komentář

  • milion napsal:

    ahoj, mel jsem neco podobnyho jako ty v praci jsem zacal mit naval horka tak jsem se sel oplachnout ale v zrcadle jsem jen videl jak mam oteklej ksicht a pri ceste za mamou (byly sme tam autem) mi zalehli usi a mel jsem pocit ze mi prasknou. Dychal jsem co to slo, u auta uz se mi slo blbe. cestu (5km asi) jsem mel hubu ven z okna zavreny oci a dejchal sem co to slo. Po prijedzu pred nemocnici jsem vystopil zatmivalo se mi pred ocima az sem si z toho sednul. potom uz jenom vim ze tam byl nejaky hodny pan kterej vzal invalidini vozik posadili me na nej (to uz jsem poradne nevidel) a vezli z parkoviste – jenom pridam vtipnou poznamku ze sme vzali asi kanal nebo diru a ja spadnul dopredu primo na kolena a pak i na oblicej (ani ruce sem tam nedal jak uz to bylo spatny), pak uz jsem jenom vnimal svetla a posloucahl ze me vezou na JIP. Tam me prehodili na postel trochu svlikli napichli kapacku a dali kyslik, pak prisel doktor mel jsem mirnou vyrazku dostal jsem dalsi kapacku. Reknu vam bylo tam kolem me takovejch 5 lidi, kdyz sem zavrel oci bylo mi lip s mym tlakem tusim 90/40 (u toho spodniho to moc nevim) to bylo pekny. Prej sem byl 2minuty v bezvedomi ale to vubec nevim ja mel jen zavreny oci a poslouchal a odpovidal. Mama tam rvala za dvermama kdyz ji sestra rekla ze 5 minut dyl a áhoj. Pak jsem mel navstevu uz mi bylo lip pulz tak 90 a kdyz jsem se chtel jenom zvednou (z lehu do sedu s narovnanyma nohama) tak sem mi zacala motat hlava a pulz vylitnul treba na 130! pak uz se to jen lepsilo snedl jsem veceri pak mel prvni zkusenost s bazantem a druhej den jsem sel domu. nikomu jsem to nerekl ale bylo mi tak nesutecne blbe ze jsem chtel mozna i umrit kdyz by mi to pomohlo od ty bolesti a hnusu okolo :( nastesti jsem mezi zivima, dostal jsem taky dithiaden. Pravdepodobne jsem dostal zachvat z rozpustnyho prasku do vody (samy Ecka v tom byly), nebo z bagety z automatu (i kdyz je jim celkem bezne). Od ty doby nastesti klid…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *