The Movement Camp

Aleš byl neklidný už několik dnů předem. Jak mlsný kocour běhal po domě nahoru dolů po schodišti a mě bylo jasné že má něco zalubem. Jeho zastřený výraz v očích a něco tajemného v jeho hlase i při sebebanálnějším slově které vypustil mi ale něco napovídalo. A i proto ta otázka nebyla bleskem z čistého nebe a já mu mohl odpovědět celou větou: „Ano, na techno můžem zajet“.

Když jsme míjeli Zbraslav snášela se již tma. Jen tu a tam se v protisměru mihl vůz a na jihu nás lákala Luna ve tvaru zlatého vejce. A neudeřila ještě ani půlnoc když jsme plni napětí a očekávání projeli horami příbramskými do podtřemšínských hvozdů. Nebylo už nic co by nás mohlo zastavit. Ani policie. Tentokrát mi naštěstí stačilo použít světelný klaxon a klidili se cesty. Poslední zabublání motoru se smísilo s rozlomením pečeti na lahvi ginu a můj společník si dal obzvlášť vydatný doušek. Techno bylo všude.

Významně jsme na sebe mrkli a zapadli do saloonu. Atmosféra i překližka se v něm daly krájet. I pivo se z pípy táhlo jako med. Místní cowboys v nás sice hned poznali starou školu, ale i tak jsme si raději kus masa dali venku u ohně. A když šaman začal svolávat všechny démony byl nejlepší čas prozkoumat chodníčky až k jezeru a zpátky. Brzy jsme narazili na dostavník s pivem a zkušenou mamá. Paprsek unikající škvírou jeho zadních dveří nalákal nejen nás. Proběhnuvší chlapec chtěl světlo a nůžky. K čemu ? Zůstala nám po té nevyslovené otázce kyselá příchuť v ústech. Na stříbrném plátně začal filmový festival.

 

 

Lámaný zvuk bubnů přicházející z údolí za vodou nás znepokojoval a vábil. A my se mu nedokázali ubránit. Za chvíli nás pohltil úplně a my ani neměli touhu se mu vzepřít. Stali jsme se jeho součástí. Není proto s podivem že při dámské volence jsem dámu a pogo neodmítl a vydal vše co ve mně bylo. V dáli jsme zahlédli indiány kteří přijeli odněkud z dalekého jihu přes Mexico. Mířili přímo k nám. A měli pěkně divoký koně. Naštěstí vezli jen samé dobré zprávy.

Slunce vyšlo tak jako každý den. Dnes ale bylo nějaké měkčí a žádný pekař s avií svou cestou kolem nepřipomínal že je už čas. Někteří utíkají za tmou pod vodní hladinu která je černá jako vyjetý olej. Techno je pořád všude. Začíná v nás sílit touha se mu trochu vzepřít a zajíždíme hlouběji do lesů. Neutečeme mu. Po čase nás vábí zpět. Vývar z kojotích hlav v saloonu se ale nedá jíst.

Nasedáme do kočáru, ale jsme prokleti. Bažina se do nás zespod zakusuje až se tají dech a vypadá to že zadarmo nás nepropustí. Kolem se rojí jasnovidci jen s těmi nejchmurnějšími vizemi. „Jste ztraceni, jste ztraceni, nikdo vám už nepomůže“ nese se kolem jak v nekonečné ozvěně.

 

 

Hodiny ubíhají a bažina začíná pomalu sahat i po mé víře. Po několika marných pokusech a několika roztržených lasech přichází vysvoboditel. Nic neříká, mlčí a koná. Žehnám mu. Od kopyt nám odlétávají kusy bahna a já se znova rozpomínám na ticho.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *