„Tohle už moc vtipný neni, mami!“

Máma mě teď navštěvuje o něco míň než dříve. Ale občas jí aspoň vyperu prádlo. Jenže vyprat bezdomovci prádlo je trochu složitější. Znamená to, že všechno peru na 90º a pro jistotu třikrát. A potom ještě pustím pračku na prázdno. Nemám chuť se těch věcí dotýkat a ani pak v pračce prát naše věci. Ale co se dá dělat.

Kdyby Vás totiž zajímalo, kde se teď moje máma pohybuje, řekla bych Vám, že v lese. Tak mi odpověděla, když jsem se jí naposledy zeptala, kde bydlí. Nevím sice v jakém lese, nicméně předpokládám, že to bude moc hezké místečko plné kapradin, měkkého mechu, líbezných srnečků, cvrlikajících ptáčků a taky milých broučků. Místo tak kouzelné, že si v něm přijdete úplně mimo realitu a kde si máma s přítelem Jirkou vytvořili z igelitu a kartonů vytuněný a rozkošný příbytek. Soudě tedy podle toho, co mi vypraví.

„No, je to dál od lidí a je tam docela hezky.“ Hmm, no jasně. Máma je vesnická holka, takže je jasný, že se cítí líp v lese než ve městě. „A to bys nevěřila, kolik je tam zvířátek. Jirka se teď snažil chytit bažanta.“ Moje představivost jede na plný koule a rozrušeně se ptám: „Bažanta? Kde to, kurva, bydlíte? A chytil?“ „Nechytil, vzdal to, když zjistil, že je to holub…“ Koukám na ní s otevřenou pusou a vůbec nevím, jak se mám zachovat. „Mami, mezi bažantem a holubem je podstatnej rozdíl. Vy už jste tak daleko, že pijete Okenu?“ A začnu se nad tou představou smát, tak nahlas, že mě z toho přejde po zádech Mrazík i s celou jeho rodinou, protože je to dost možná pravda. Matička se směje taky a říká: „Nepijem Okenu, jsi blbá? My nepijem vůbec.“ Což mě naprosto odrovnalo a s chrochtavým smíchem jsem se odebrala vzít si pivo z ledničky.

Usadila jsem se na sedačce a koukám jak mámina ruka bere další cigaretu z mé krabičky a čekám dost nervózně, ale vlastně taky natěšeně, co se ještě dozvím. Nabízí mi, že mají naložené nějaké maso (…ano, řekla nějaké. Což ve mě okomažitě vyvolává představu o ohništi a na klacku napíchnuté kryse) a jestli ho nemá přinést, že by jsme si s Theem pochutnali. Ona totiž byla vždycky moc hodná a rozdala by se…

Jirka je na ni prý moc hodný. „Představ si, že on je tak čistotný, že zametá i v lese. To je, co?“ Směju se tak, že mi pivo leze nosem a máma se směje taky. Jen asi každá něčemu jinému. „On je žárlivec. Hroznej! Tak občas zamete i se mnou“. A směje se dál a vůbec jí to nepříjde divný.

„Tohle už moc vtipný neni, mami!“ vykřiknu a utírám si z vystřihu a z obličeje pivo. Začíná se mi ta zábava obracet ve zlost a mám chuť vzít nějakou tyč, najít ho a zabít. Jenže máma se směje dál… A já se musím začít smát taky. Asi proto, že se konečně obě smějeme úplně tomu samému. Asi tomu, jak moc je to v prdeli a ani jedna tohle peklo neumíme změnit. Obě jsme bezradné. Máma a dcera, co se můžou smíchy potrahat nad vlastním trápením.

Jo a mimochodem, můj smích zní úplně přesně jako ten mámin. Jen se většinou každá smějeme úplně něčemu jinému.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *