Po krátké odmlce přicházíme s dalším pokračováním historického atlasu z roku 1931. Tentokráte přinášíme část nejobsáhlejší – atlas světa obsahující části Afrika, Asie, Amerika, Australie a Oceanie, Arktida a Antarktida.

*AFRIKA*

Řada samostatných států, které existovaly v severní a jižní Africe na východních savanách a na Zanzibaru pozbyly během 19. a 20. století své samostatnosti. Dnes přes 93% plochy africké (r. 1880 pouze 10%) tvoří državy koloniální se 112 miliony obyvateli na rozloze 27,5 mil. km². V Africe jsou pouze 3 samostatné státy: Egypt, Habeš a Liberia. Při tom Liberia trpí neuspořádanými poměry a finanční dozor vykonává úředník Spojených států severoamerických. Největší panství koloniální tvoří francouzská Afrika o 13 mil. km² s 36 mil. obyvatel. Pak britská Afrika o 9,9 mil. km² s 47 mil. obyvatel. Belgická Afrika má 2,4 mil. km² s 9 mil. obyvatel, portugalská Afrika 2 mil. km² s 8 mil. obyvatel, italská Afrika 2,2 mil. km² s 1,8 mil. obyvatel.

Africká pevnina 29,2 mil. km², ostrovy 0,6 mil. km², celkem 29,8 mil. km². Obyvatelstvo 138 mil. Lidnatost různá: největší na dolním Nilu (200 na km²), na ostrovech Mauritiu (180 na km²), ma Madeiře a Azorských ostrovech (130 na km²), nejmenší na Sahaře. Průměrně 4,6 na 1 km².
Většina obyvatelstva plemene černého, které s Hotentoty, trpasličími kmeny a zanikajícími praobyvateli Křováky činí 102 mil.obyv. Plémě indoatlantské (hlavně semitští národové) má 32 mil. obyv., plémě malajské v počtu 3,6 mil. obyvatel obývá Madagaskar.

Nábožensky je Afrika rozdělena mezi islam a pohanství. Jen nepatrná část obyvatel jsou křesťané.

Severní a jižní kraje Afriky zasahují do oblasti subtropické, největší její díl do pásma tropického. Střední teplota nejpalčivějšího měsíce v tropickém pásmu 36°C a v nejchladnějším měsíci na pobřeží středomořské 6°C. S tím souvisí rozdíly zemědělské výroby.

Využití půdy: 5,3 mil. km² půdy obdělané, 9,5 mil. km² lesů, 9,8 mil. km² stepí a savan, 5,3 mil. km² pouští.

Nejdůležitějším zaměstnáním je zemědělství. V krajích subtropických podle Atlantu pěstuje se víno, olivy, cukr. třtina, jižnější pásmo, zabírající celou Saharu, je krajem datlovníků, kde pouze na oasách se sklízí skrovně ječmen a j. Tropické kraje mají nejrůznější plodiny. Z domácích plodin pěstuje se kávovník, divoká rýže, durrha (druh prosa), kola jejíž oříšky nahrazují kávu, kaučukové liany a různé druhy palem. Z dovezených rostlin je nejrozšířenější podzemnice olejná (burské oříšky), maniok (z hlíz se připravuje mouka), povíjnice jedlá (hlízy nahrazují zemáky), kukuřice, tabák, kakao, banány a rýže. Hřebíčkovec kořenný a muškátový strom (dolní Zambezi) tvoří vedle evropských plodin a stavebního dříví četných pralesů velký zdroj vývozu. Chov užitečných zvířat je rozšířen po celé Africe, u některých kmenů tvoří hlavní pramen výživy. Nejvíce se chovají ovce, velbloudi a pštrosi.

Nerostné bohatství je obrovské. Vedle mědi, železa a uhlí těží se zlato (Transvaal), v Kapsku dobývá se za miliony diamantů. Ačkoliv africký průmysl je nepatrný, zahraniční obchod se stále vyvíjí: zlato, diamanty, bavlna, koloniální zboží, kaučuk, slonovina, palmový olej a kožišiny tvoří jádro vývozu.

*ASIE*

Asijská pevnina má 41,5 mil. km², ostrovy 2,8 mil. km², celkem 44,3 mil. km². Obyvatel je asi 1 039 milionu, 24 na 1 km². Z celého obyvatelstva ⅓ obývá Čínu, Japonsko a Přední Indii. Veliká lidnatost je také na ostrově Jávě (260 na 1 km²). Krajiny severní, střední západní Asie jsou řídce, někdy vůbec neobydleny. Většina obyvatel jsou Mongolové, asi ⅓ plémě indoatlantské. Plémě malajsko-polynéské (asi 40 mil.) obývá souostroví, Dravidové (65 mil.) jižní cíp Přední Indie. Na Filipínách je ½ milionu černochů.

Náboženství: budhismus 500 mil., brahmanismus 220 mil., mohamedánů 150 mil., křesťanů 15 mil., židů 0,5 mil.

Většina Asie je politicky pod panstvím států evropských; státy samostatné zaujímají 16,54 mil. km² s 555 mil. obyvateli. Z nichž jediné Japonsko zaujímá politickou, hospodářskou a kulturně významnou posici.

Zeměpisná rozloha a různá výška oblasti způsobují značný rozdíl podnebí, které je polární, mírné i tropické. Nejnížší teplota je ve Verchojansku -69°C, nejvyšší v písčinách bagdadských +80°C.
Obdělané půdy 9 mil. km², lesů 13 mil. km², stepí 9 mil. km², neproduktivní země 13 mil. km². Krajiny východní a jižní jsou velmi plodné, severní a vnitrozemské kraje většinou neplodné. Podle podnebí jsou i různé produkty půdy. Původními produkty Asie, které byly přeneseny do Evropy, jsou obilí, rýže, réva, oliva, ovocné stromoví, cukrová třtina. Asie vyrábí ¼ světové produkce cukru třtinového, ⅕ bavlny, ¾ všeho surového hedvábí, téměř veškerý čaj, jutu, opium a většinu drog. Ze sibiře jde hodně kožišin, v Japonsku provozuje se hojně rybolov. Nerostné bohatství je veliké, ale není většinou využito a není ani probádáno. Průmysl vyvinut hlavně v Japonsku, v ostatní Asii jen domácí. (Smyrenské koberce, kašmírské šály, čínské hedvábí a p.)

*AMERIKA*

Amerika je po Asii druhým největším dílem světa (42,3 mil. km² a 232 mil. obyv.). Rozdíly přírodní, politické i hospodářské jsou tak veliké, že se všeobecně o Americe Severní a Jižní mluví jako o samostatných pevninách.

S e v e r n í A m e r i k a dělí se politicky: 1. na Britskou Severní Ameriku, která zabírá téměř celou severní polovinu pevniny, vyjímajíc Aljašku; 2. na Spojené Státy S. A., zabírající se svými 48 republikami střední část pevniny (s Aljaškou na části severní); 3. Mexiko, jež svými 28 drobnými republikami zabírá jižní část severoamerické pevniny. Ve Střední Americe tvoří spolek 5 republik: Guatemala, San Salvador, Honduras, Nicaragua, Costa Rica, dále je tam republika Panama a republiky na ostrovech Západní Indie: Dominikánská, Kuba a Haiti. Část pobřeží atlantského v Hondurasu patří Velké Britanii, pásmo v průplavu panamského Spojeným státům S. A. Část Malých Antil patří Angličanům, něco Francouzům a Nizozemsku.

Severní a Střední Amerika má 24 mil. km² a 158 mil. obyvatel., na 1 km² 6,5 obyv. Z toho 10,5 mil km² se 135 mil. obyvateli připadá na samostatné neodvislé státy. Většina obyvatelstva přísluší národům přistěhovalým nebo černochům, kteří byli v době otroctví dováženi z Afriky, popřípadě míšencům (mulatům). Plémě indoatlantské je zastoupeno 110 miliony, černoši a mulati 17,5 miliony. Domorodí Indiáni čítají 7,5 milionu, míšenci jejich s bělochy (mesticové) 10 milionu. Mongolské plémě je zastoupeno asi 200 000 obyvateli.

V jižní části s obyvatelstvem románským převládá katolicism, na sever od Mexika vyznání evangelická. Eskymáci a Indiáni zůstávají při starém náboženství.

Severní a Střední Amerika sahá od krajů polárních až do pásma subtropického. Hospodářsky jsou nejvyvinutějšími Kanada a Spojené státy, částečně i Mexiko. Obdělané půdy je 3,5 mil. km², lesů 9,5 mil. km², stepí 4,5 mil. km², pouští 7,5 mil. km². Dnes má Sev. Amerika všecko rostlinstvo a užitkové živočišstvo jako Evropa. Hlavními produkty jsou kukuřice (¾ svět. produkce), tabák (½ svět. produkce), bavlník (⅔ svět. produkce), cukrová třtina a kakao (⅓ svět. produkce). Nejůrodnější jsou krajiny kol velkých jezer a u zálivu Mexického. Severní kraje mají ohromné lesy, chov dobytka velmi značný, spojený s masovým průmyslem. Vody kol New Foundlandu jsou střediskem rybolovu. Nerostné bohatství Spojených států a Mexika je ohromné: zaujímají první místo na světové těžbě uhlí, petroleje a železa (50% svět. produkce), dále v těžbě mědi (75% svět. produkce). Mexiko pak zaujímá prvé místo v těžbě stříbra. Průmysl severoamerický je technicky nejmodernější a obchod Spojených států způsobil v 19. století úplný přesun hospodářských poměrů Starého světa.

A m e r i k a J i ž n í. Španělské a portugalské panství trvalo až do konce 18. století. Francouzská revoluce a severoamerické boje za svobodu způsobily vytvoření prvního samostatného státu Columbie. Během 19. století vytvořeno 10 samostatných republik: Columbia, Spojené státy Venezuelské, Ecuador, Peru, Bolivie, Chile, Argentina, Paraguay, Uruguay a Brasilie. Jediným koloniálním územím zůstala Guayana, rozdělena mezi V. Britanii, Holandsko a Francii: celé její území má 449 000 km² se 432 000 obyvateli.

Jižní Amerika má 18,3 mil. km² a 74 mil. obyv., na 1 km² 4 obyv. Domorodé obyvatelstvo indiánské čítá toliko 7,5 milionu, mesticové 18 milionu, běloši 32 milionu, černoši a mulati 9 milionu. Náboženství se řídí podle rasové příslušnosti, hlavně katolické.

Dvě třetiny pevniny leží v tropickém pásmu, skoro jedna třetina v pásmu mírném. 3,8 mil. km² půdy je obděláno, 8 mil. km² tvoří lesy a háje, 4 mil. km² stepi a 2 mil. km² pouště. Nejdůležitější plodinou je káva, pěstována hlavně v Brasilii, zásobující z ^9^/ ~10~ celou spotřebu světovou. Brazilské kakao tvoří ⅖ světové výroby. V krajinách tropických pěstuje se dále rýže, kukuřice, tabák, bavlník, kokosová palma, banány, manioka a třtina cukrová. Chov dobytka, jmenovitě v Argentině, tvoří zdroj světového vývozu. Minerální bohatství je největší v Chile a v Bolívii (ledek, měď a cín). Průmysl se váže především na zpracování zemědělských produktů, v Brasilii je rozvinuto cukrovarnictví. Známa je výroba panamských klobouků a v obchodě nejlepší pověstim požívá kaučuk z Pará; ⅔ světové spotřeby kaučuku se kryjí z lesů jihoamerických, které dávají též vzácné dříví. Rozlohou a počtem obyvatelstva je největším státem v Jižní Americe Brasilie, ale hospodářsky a sociálně nejpokročilejšími jsou státy mírného pásma Argentina a Chile.

*AUSTRALIE A OCEANIE*

Nejmenší pevnina, která nemá nezávislých států, avšak ve skutečnosti 6 státních jednotek, které tvoří jednotný Spolkový stát australský (Commonwealth of Australia), je zvláštním státním útvarem, podobně jako Nový Zeeland. Jádrem Australie a Oceanie je australská pevnina s Tasmánií. Nová Guinea, Nový Zeeland, ostrovy Melanesie, Mikronesie a Polynesie tvoří většinou državu britskou, něco majetek francouzský, holandský a Spojených států S.-A.

Plocha pevniny astralské s Tasmanií je 7,7 mil. km² s 6,3 mil. obyvatelů. Celá Oceanie má 1,2 mil. km² a 3,93 mil. obyvatelů, tudíž dohromady i s Australií 8,9 mil. km² s 9,3 mil. obyvateli. Lidnatost se pohybuje kol 10 až 60 obyv. na km² podle různých míst: průměr její je však 0,9 obyvatele na km².

Původní obyvatelstvo australské nedosahuje víc jak 100 000 osob. Naproti tomu všech 6,3 milionů obyvatel tvoří evropští přistěhovalci nebo jejich potomci. Britských příslušníků (Angličanů, Irů, Skotů) je 97%, ostatek jsou Číňané, Japonci a Malaici. Ostrovy jsou obydleny hlavně Malaici a Melanesany, jichž jest 1,6 milionu.

Náboženství: 97% křesťanů, hlavně evangelíků a příslušníků anglikánské církve; domorodci jsou většinou pohané.

Hlavním zaměstnáním je rolnictví, chov dobytka a hornictví. Obdělané půdy jest 1 mil. km², lesů a hájů 1,2 mil. km² , stepí 3,4 mil. km², pouští 3,3 mil. km². Pěstuje se zejména pšenice (60% oseté půdy), kukuřice, na severovýchodu cukrová třtina, v mírném jižním podnebí víno a ovoce. Chov koní a dojných krav v krajích zemědělských, ovce a skot ve vnitrozemí. Australský chov ovcí je na prvém místě ve světě a dodává 33% veškeré světové spotřeby vlny. Mlékařství, sýrařství, drůbežnictví je rozšířeno v Jižní Australii, v Novém Jižním Walesu a ve Viktorii. Rybolov, lov perel a ústřic je rozšířen podél celého pobřeží. Nerostné bohatství velmi značné. Dobývá se uhlí, zlato, stříbro,cín, měď, železo,zinek, v Nové Kaledonii nikl. Průmysl se vyvinul po válce, hlavně textilní. Vývoz přesahuje dovoz. Hlavní obchod je s Velkou Britanií (50%), se Spojenými státy, Japonskem, Nizozemím a Belgií.

*ARKTIS A ANTARKTIS*

Arktidou jmenujeme zemi za severním polárním kruhem. Antarktidou zemi za jižním polárním kruhem. Severní polární oblast je většinou pokryta mořem, v jížní oblasti nachází se však mohutná pevnina, kterou možno považovati za šestý zemědíl.

K prozkoumání Arktidy vedla snaha proniknouti z Evropy do Tichého oceánu severně nad Asií (plavba Švéda Nordenskjölda 1878) a Amerikou (proplul Nor Roald Amundsen 1907). Nejdále k točně pronikl 1895 Nor Nansen, severní točnu dosáhl roku 1909 Američan Peary. Letadlem snažil se prozkoumati polární oblast roku 1928 Amundsen na »Norge« a Ital Nibile na »Italii«, jehož výprava však skončila nešťastně; při pokusu o záchranu trosečníků zahynul i Amundsen.

V severní oblasti polární jsou území:

1. Dánsku patří severní území *Grónska* (v rozloze 2 mil. km²), prozkoumané jen při pobřeží a téměř neobydlené.

2. Rusku patří dvojostroví *Novaja Zemlja*, prostoupená pohořím a obydlená na jihu několika rodinami samojedskými. *Země Františka Josefa* objevená roku 1878 rakouskou výpravou Weyprechta a Payera, kdysi jediná država Rakousko-Uherska, sestávající z ostrovů dosahujících výše až 1200 metrů. *Země Leninova* (cara Mikuláše II.) a *Země Careviče* (ploché to ostrovy severního mysu 4eljuskinova, *Novosibiřské ostrovy* a *Wrangelův ostrov*.

3. Norsku patří hornaté *Špicberky* (až do výše 1750 m.) s bohatými ložisky uhlí a stálou osadou, dále osamělý ostrov *Jan Mayen* a ostrov *Medvědí*, z kteréhož území je utvořena provincie Svalbard s 65 000 km² a 1000 obyv., hlavním městem Longyearbeyen.

4. Anglii patří ostrovy severně Kanady: *Země Baffinova*, *Grantova*, *Země Viktorie*, *prince Alberta*, *Banksova*, *ostrovy Parryovy*.

Území tato jsou vpočítávána do území svých vlastníků v jednotlivých zemědílech.

Jsou osazena četnou zvířenou: polární medvědi, lišky, tuleň, mrož, alky.

Anglie, Rusko a Spojené státy prohlásily určité plochy Arktidy za svou zájmovou sféru. Doufá se, že přes Špicberky bude možno zavésti pravidelné letecké spojení mezi Evropou a východní Asií i západní Kanadou.

V poslední době pokročila také značně znalost Antarktidy. Mezi první badatele v této točnové oblasti patřil James Cook, který v letech 1722 až 1725 obeplul Antarktidu, vycházeje z Kapského Města směrem na Kergueleny a Nový Zeeland. V letech 1823 doplul Weddell na 74° jižní šířky (Weddellovo moře). K řadě výzkumů dochází v roce 1840, kdy James Ross, vypluvší ze Sydneye, pronikl hluboko do pevniny Antarktidy (Rossovo moře) a objevil zemi Viktoriinu s mohutnými sopkami, nazvanými Erebus a Terror, a kdy také Wilkes objevil zemi nazvanou po něm Zemí Wilkesovou. Různými výpravami bylo seznáno, že Antarktis je rozsáhlou pevninou, rozlohou 14 mil. km², jejíž vnitrozemí je prostoupeno vysokým pohořím a na okraji má činné sopky. V roce 1909 přiblížil se k jižní točně angličan Shackleton (dosáhl 88° 23’) a seznal že leží na plošině 3 000 metrů vysoko. V roce 1911 pronikl Nor Amundsen až na točnu, v roce 1912 učinil tak Angličan John Scott, ale při návratu zahynul. V roce 1929 vypravil se nad polární oblast směrem od Nového Zeelandu Byrd, který dostihl při druhé výpravě roku 1930 letadlem i točnu.

V jižní oblasti pólové jsou území:

1. Britské říši patří *Země Viktoriina*, 2 mil. km², pod správou Nového Zeelandu, *Západní Antarktida* 0,3 mil. km² pod správou guvernéra ostrovů Falklandských, ostrovy *Jižní Orkneye a Shetlandy* (3900 km²) a *Jižní Georgie* (4000 km², 1 340 obyv.), taktéž pod správou guvernéra ostrovů Falklandských.

2. Francii patří *Země Adeliina*.

3. Norsku patří území kolem točny; za norské je prohlásil jako *Zemi Haakona VII.* Amundsen při dosáhnutí točny.

I jiné státy zajišťovaly si při svých výpravach určité územní části (Země Alexandra I., císaře Viléma II. atd.), což ovšem nemá praktického významu.

*Údaje o jednotlivých zemích neodvislých budou průběžně doplňovány.*

…..čtvrtek, čtyři hodiny odpoledne, dopravní situace je kritická a já se musím co nejrychleji dostat z Karlína na Anděl. Rozjedu se po nábřeží, ale už u Interkontinentalu se řadím do kolony která se nehýbá. Chvíli vydržím čekat, ale pak to nevydržím a jímám se vyzkoušet cestu po druhém břehu přes Malou Stranu. Věřím že to bude rychlejší. Most je prázdný a během chvilky sem na Klárově. Chci vjet do křižovatky, když se z ničeho nic přiřítí policejní oktávie s majáky a fyzicky zastaví veškerý provoz. Minuty plynou a nic se neděje. Stojí auta, stojí tramvaje, stojí bezradní lidé na zastávce, stojí policajt uprostřed křižovatky. Deset minut, pořád nic. Jako jeden z mála netroubím. Mám pokažený klakson. Asi po dvanácti minutách se směrem od Hradu přes křižovatku přežene asi pět BMW s majáčky na střeše. A ve mě vzpění krev. Já tyto papalášké móresy fakt nemám rád. Šlápnu na plyn a vyrážím přimo k policajtovi uprostřed křižovatky. Stahuju okénko a vztekle se tážu, zda to vše bylo kvůli těm _papalášským kokotom_ . A on mi na to s klidem odpovídá že ano. Mé pankové já je v tu chvíli silnější než vše ostatní a má ruka se vztyčeným prostředníčkem vystřeluje ven takřka bez mého vědomí. Vnímám jak z mých úst vylétá krátké ale velmi hlasité _tak fuck you_ ! Hned na to prudce šlapu na plyn a …… upadne mi výfuk. Ozývá se strašný řev motoru doplněný řínkotem výfuku o dlažbu. Rychle mizím v nejbližší uličce a umírám smíchy. A ten večer ještě několikrát. Zvenčí to musela být krásná scénka.

S Reném se mi daří provizorně dostat zpět do Karlína a v pondělí ho čeká servis. Co ale bez vozu přes víkend ? Já nedostat aspoň malý výlet, tak mi ty týdny splývají v jeden a to by mi vůbec nedělalo dobře. Naštěstí se iniciativy ujímá Šimon, a v neděli přijíždí s VW *paní D.* a odváží nás kousek a Prahu do obce jménem Vinoř. Zajímá nás totiž místní přírodní rezervace *Vinořský park*. Ten se už na mapě tvářil zeleně, ale přímý kontakt je ještě intenzivnější. Doslova se vnořujeme do vláhou nacucané zelené masy. V hradbě mohutných dubů a javorů se nepohne ani list a vlhkost vzduchu je jako v tropickém skleníku. Jen milovníci lycry a elastanu na kolech mě udržují při vědomí že jsem pořád v našich zeměpisných šířkách.

_Park založili v první polovině 18. století Chotkové. Navazovala na něj obora a několika alejemi byl propojen s bažantnicí v Satalicích. V druhé polovině 19. století byl upraven v přírodně krajinářském stylu, ale i tak byla nadále zachována barokní kompozice._

_Areál Vinořského parku se rozkládá na několika k severu se sbíhajících skalnatých roklích. Na severozápadním okraji stojí vinořský zámek na jehož zahradu park navazuje. Zatím co nepřístupná část přímo pod zámkem se dodnes udržuje, většina lučních partií v údolí Vinořského potoka přirozeně zarůstá náletovými dřevinami a na doby parku poukazují jen mohutné, kdysi solitérní stromy a pár kamených můstků._

_V odlehlejších částech roklí najdeme hodnotné lesní porosty s převahou lípy, javoru mléče, jasanu a mnoha starými duby. Dna roklí vyplňují převážně mokřady a prameniště porostlá olší lepkavou. Bažinné olšiny v centrální části chráněného území jsou patrně nejcenějším společenstvem ve Vinořském parku. Na území hlavního města se již v tomto rozsahu nevyskytují. Navíc jsou důležitými biotopy specifického rostliného i živočišného genofondu._

_Pozoruhodné jsou také dva silné puklinové prameny na severním úpatí Hradiště. Pestrou mozaiku doplňují tři rybníky a četné výchozy křídových pískovců. Rostlinná společenstva území jsou dnes převážně druhotná, za to je však Vinořský park významným útočištěm mnoha druhů živočichů – zejména hmyzu a ptactva. Hnízdí zde například datel černý._

….toho se mi ale zahlédnout nepodařilo, ač sem si to tuze přál.

^▲©Šimon▲^

^▲©Šimon▲^

…tak se nám teď přes víkend v Hradci Králové rojili komunisti. Tančili, zpívali, vepřového metráky sežrali, ještě víc nesmyslů z huby vypustili a víc než půlku města stařeckou zatuchlinou a smradem naftalínu zamořili. Takže nic co by se nedalo čekat. Náš štáb byl ale ve střehu a čekal jestli neobjevíme něco převratného…..a tak se i stalo. A byl to šok !

V sobotu pozdě večer se konala volba nového vedení strany, a předsednický post se podařilo uhájit dosavadnímu předsedovi partaje Vojtěchu Filipovi. Ten celý zářící štěstím už neskrývá skleničky s italským šumivým vínem, v rychlosti schlamstne tři chlebíčky a nenápadně se vytrácí k zadnímu východu. Nám se podaří jen zaslechnou, že „tady na to už dnes sere a jde někam pořádně zakalit“. To v nás vzbuzuje zvědavost a staronového předsedu začínáme sledovat. Zprvu se obáváme že zamíří do nějakého privátního klubu kde nebude jen tak jednoduché se dostat. Je pro nás proto velkým překvapením když Filipův vůz zastavuje před lidovou diskotékou a Filip samotný se za pokřiku „jedéééém“ vrhá do dveří a ještě na schodech ze sebe strhává sako, které po světácku háže za hlavu. My nevěřícně zíráme. Toto že je ten konzervativní vůdce komunistů ? Naštěstí se ale rychle vzpamatujeme a ani dunící Scooter nám nezabrání vstoupit za Filipem do sálu. A tam přichází další šok. Vojtěch Filip tentokrát už i bez košile se prodírá doprostřed tanečního parketu a s rukama nad hlavou a vlnícími se boky je jako v rauši. Nedbá na to že ho od spolutanečníků dělí minimálně čtyřicet let a obzvlášť děvčata jsou z toho podivného pána trochu zmatené. Z Filipových očí lze číst že se cítí konečné mezi svými. Ale chvíli na to přichází překvapení největší. Předseda KSČM si z hlavy strhává paruku a snad poprvé veřejnosti odhaluje svou pleš. Ve stejnou chvíli umlká i Scooter a nastalé ticho přidává té chvíli na dramatičnosti. Zůstáváme jako opaření. Čekali jsme mnohé, ale toto je i pro nás otrlé silná káva. Lapáme po dechu, ale pak nám to dochází. I Vojtěch Filip je jen člověk a po vší té přetvářce a hromadě lží o tom jak jsou komunisté už jiní než dřív mu svědomí aspoň na chvíli přikázalo tu falešnou masku shodit a dokázat že je pořád tím starým plešatým komunistou. I v rytmu disca.
A to je hlavní závěr VII. sjezdu KSČM.

…..a povím vám, že je ně tak dobře, jak mi snáď eště nebylo. Jaksi mi poslední dobů začíná byť faň, a já snáď začnu věřiť aj tym horoskopom podle kterých by sa mi mělo kdysi včil začať dařiť jak málokemu.

Šak sem aj ve štvrtek dostál pěkné znamení. Sedím vám doma, a zrazu že hrrr, mám zebrat pse a jet s děckama ke koňom. Tož sem sa narychlo převlékl z tepláků a jeli sme. Přes město sme frkli hrc frc a byli sme kdesi v polách za Prahů. Ke koňom sem s našů Coco nemohl. Ona si už delší dobu chce aspoň jedného zakůsnůt. Tož že radši půjdem ze Staňů najít nekde nejaké občerstvení….. tož sme skončili na hřišťu TJ Cholupice u piva. A jak vám tam bylo dobře. Chlapi zrovna sékli trávu, konipasi zbírali muchy a klid že z něho až za krkem zabrní. Ale zpátky k temu znamení. Do teho klida ně zabrnčí telefón a volá ně moja mama. A v ten moment když ně do telefóna říká „hodně štěstí“ sa podívu náhodů pod nohy, a první co uvidím je štyrlístek. Sem ho nenašél snáď dvacet roků. Až sem vám v ten moment měl Husáka až na zádoch.
Že by sa na mňa cosik chystalo skočiť ?

Šak první štěstí na mňa čekalo už v pátek. Dostal sem výlet podle vlastního výběru aj s občerstvením. Tož sem coi popřemýšlal a vzpoměl sem si, že už dlůho sa chcu podívat na sever do Šluknovského výběžka. Tož sme si cosi přivstali a hneď z rána sa vydali zvesela na cestu. Cesta pod slunéčkem ubíhala jedna radosť, a čím víc bylo kilometrů za nama, tým víc sme sa dostávali do krajiny lidima opuštěné. Aj tolikých roků po válce a všeckých tých revolucách de hneď poznať že ste v pohraničí. Baráků a fabrik hrůza porozbůraných, a nebyť cigánů a vietnamců tož nepotkáte pomaly ani nohy.

Ale zas ty lesy. Tichučko, nikde nikeho a hlavně sů takové jakési tajemné. Jak kdyby v nich cosi ležalo zakletého. Šak tam aj kdosi furt cosi kuce. Raz za čas de naraziť na čerstvů jamu jak kdosi kopal v zemi. A tak pěkně vykopanů jak to dělajů ti laši s detektórama kovů.

My sme ale nelašovali pod zemů, ale po zemi, a první sme sa vydali do Arboreta _(lesoparku s vzácnými dřevinami)_ mezi Kunraticama a Šluknovem, které sme našli v mapách, a o kterém sme už dopředka věděli že je už roky opuštěné a zavříté. Ale šak přelézť plot zas eště vládnem. A musím řécť že potem co sem tam už byl vím, že bych kvůli temu klidně přelézl aj tři ploty. Takových kříbů a stromů barsjakých sa jenom tak nevidí. A navíc zbarabované to tam není aj když majů zavříté. Trávu majů krásně posečenů aj na fůlání. Já sem si tam z tej krásy aj zpíval…….. v ARboRetu u RumbuRka kvetů kRásně RododendRony a kRákajů kRkavci….až tak sa mi tam líbilo.

Předseda doporučuje !

Potem sme ale kůsek eště popojeli a pěšky sa vydali mezi krásnýma lesama a lůkama až k státní hranici aby sme přešli řeku Sprévu a mohli si řéct, že sme pěšky došli až do Německa. A na takovů procházku budu dlůho vzpomínat. Nikde živého člověka, jenom ticho, čistý luft, krávy, srny, ptáci, kvetůcí jabloně a …..máj. A sem tam díky speciálnímu penážnímu provozu vlak Deutsche Bahn (DB).

Zvětšit mapu

Dom sem dojél až pozdě v noci spokojený a usmítý od ucha k uchu. A v kuchyni mě čekala škatulka s koláčama co napekla naša Véna a donesla ně je až dom. Šak ráno nezbyl ani jeden. Všecky sem je zbůchal jak sem byl uťápaný a hladný. Děkuju. Jak za výlet, tak za sladké.

Ale to byl teprv pátek, a s dalším slunéčkem došla sobota. To už sem nikde nešmatlal, a jediné co mňa zvedlo z gauča bylo to, že náš Camil nažhavil na naší zahrádce letos poprvé gril, který začal vypůšťat do lufta vůně všelijaké, mlsné chutě naháňajůcí. A povím vám, že na tem našem dvorečku začne byť až letos fest dobře. Tráva sa nám krásně ujala, vlhko vyschlo a pavůci sa kdesi rozutékli. A to je teprv začátek. Já tam snáď aj v létě budu spávať až si tam jakési leháko natáhnu.

Neděla už po tem všeckém utékla jak voda, a já sem si vyšel do Kbel k vojenskému letišťu číhať na letadla. Ale aj tam měli nedělu, a nezvédlo sa a ani nepřistálo ani jedno. Ale mě to nevadí. Aj tak tam bylo krásně. V začínajícím létě.

….a před chvílů dovalila po štrnásti dňoch Heda, tož od zítřka hrrr do nového veselého týdňa. Ať je eště pěknější než ten co je za nama všeckým přeju.

Nadechněte se.

Naberte do plic tolik vzduchu, kolik můžete. Tento příběh by měl trvat tak dlouho, jak dlouho dokážete zadržet dech – a pak ještě o trochu déle. Takže poslouchejte co nejrychleji.

Jeden můj kamarád se ve 13 letech doslechl o peggingu. Je to sexuální praktika při které se chlap nechá opíchat zezadu připínacím dildem. Říká se, že když budete dostatečně silně dráždit prostatu, dosáhnete explosivního orgasmu aniž byste se museli sami sebe dotknout tím tradičním způsobem. Už v tomhle věku je můj kamarád tak trochu sexuální maniak. Pořád hledá lepší a lepší způsoby jak si vyhonit. Takže si jednoho dne vykročí nakoupit mrkev a vazelínu. Chce si udělat malý soukromý pokus. Pak si představí jak to bude vypadat u pokladny. Jak se osamělá mrkev a vazelína sunou na pásu k pokladní. Představí si všechny lidi jak za ním stojí v řadě a čumí. Každý uvidí jak velkolepý večer si naplánoval.

Takže můj kamarád si nakoupí mléko, vajíčka, cukr a mrkev. Všechny přísady do mrkvového koláče. A vazelínu.

Jako kdyby si chtěl doma do prdele nacpat mrkvový koláč.

Doma ořeže mrkev tak aby byla tupá. Pomaže ji vazelínou a strčí si ji do zadku. A….. nic. Žádný orgasmus. Kromě toho že to docela bolí se neděje vůbec nic.

Pak uslyší svou matku jak ho volá k večeři. Křičí na něj ať jde hned jíst.

Vyndá mrkev a schová ten kluzký, oplzlý nástroj vášně do špinavého prádla pod postelí.

po jídle ji začne hledat, ale mrkev je pryč. Zatím co jedl, matka posbírala všechny jeho špinavé hadry aby je mohla oprat. Nemohla si nevšimnout že se mezi nimi povaluje jistý kus zeleniny, pečlivě ořezaný okrajovacím nožem z kuchyně, ještě pořád potažený lubrikantem a nasáklý charakteristickým pachem.

Takže můj kamarád je celé měsíce jako na trní a čeká, až mu to jeho rodiče dají sežrat. Což nikdy neudělají. Nikdy. Dokonce ani dnes, kdy už je dospělý chlap, se ta neviditelná mrkev vznáší nad každou štědrovečerní večeří, nad každou jejich narozeninovou oslavou. Každé Velikonoce strávené s jeho dětmi – vnuky a vnučkami jeho rodičů – nad nimi poletuje duch té mrkve. Ta záležitost je až moc příšerná na to aby ji vůbec někdo zmiňoval.

Ve Francii se používá jedna speciální fráze – _duch schodiště_. Francouzsky _esprit de ľescalier_. Je to ten okamžik, kdy vám hlavou bleskne myšlenka na kterou je už pozdě. Řekněme že jste na party a někdo vás urazí. Musíte nějak odpovědět. Pod tlakem kdy na vás všichni zírají řeknete něco zcela dementního. Ale jakmile odejde….. jdete po schodech a najednou…..zázrak. Napadne vás naprosto dokonalá věc. Perfektní stírací hláška. No a to je duch schodiště.

Problém je, že ani Francouzi nemají pojmenování pro ty kraviny které z vás vypadnou v té osudové chvíli. Pro ty hovadiny které opravdu řeknete nebo uděláte.

Některé činy jsou tak ubohé, že si ani nezaslouží pozornost. Jsou až moc nízké na to, aby se o nich vůbec mluvilo.

Když se experti v oboru dětské psychiatrie ohlížejí zpět, říkají že největší podíl na posledním vzrůstu sebevražd mladistvých mají pokusy přidusit se při masturbaci. Rodiče je najdou mrtvé na podlaze omotaným ručníkem kolem krku přivázaným k tyčce ve skříni. A všude kolem je rozeseto sperma.
Nejdříve samozřejmě vše uklidí. Sperma vytřou, děcku oblečou nějaké slipy. Udělají to takové….hezčí. Aspoň tak, aby to vypadalo jako záměr. Jako obyčejná smutná dětská sebevražda.

Můj další kamarád, spolužák ze školy měl bratra u mariňáků, a ten nám vyprávěl jak si chlapi na Středním východě honí jinak než my tady. Byl v nějaké zemi kde se v obchodech prodávají elegantní nože na otevírání dopisů. Každý tento kus je jen úzká tyčinka z ušlechtilé mosazi nebo stříbra, dlouhá asi jako dlaď s širokým zakončením. Buď s větší kovovou kuličkou nebo elegantní vyřezávanou rukojetí jako mívají meče. A tenhle velký brácha mariňák nám vypráví jak si Arabové postaví péro a pak do něj zasunou tuto tyčku v celé délce erekce. Honí si s ní uvnitř a to jim poskytuje mnohem lepší zážitek Mnohem intenzivnější.

Je to tenhle velký brácha, který cestuje po světě a posílá domů francouzské a ruské fráze. Praktické tipy jak si líp honit.

Krátce po tomhle se malý brácha jeden den neukáže ve škole. Ještě ten den mi volá a prosí, jestli bych mu mohl v příštích týdnech nosit úkoly. Že je v nemocnici.

Sdílí pokoj se starými lidmi kteří tam leží kvůli operaci střev. Vypráví jak se musí dívat na společnou televizi a jediné soukromí mu poskytuje plenta. Rodina jej nechodí navštěvovat. Po telefonu mi říká, že v této chvíli by rodiče byli schopni velkého bratra zabít holýma rukama.

Po telefonu mi říká, jak se předcházející den trochu opil. Byl ve svém pokoji a ležel na posteli. Zapálil si svíčku a listoval nějakým starým pornem, aby si mohl dát večerní číslo. Bylo to krátce po přednášce od jeho velkého bratra. Po praktickém tipu ze světa arabského ukájení. Rozhlížel se po pokoji a hledal něco, co by mu mohlo pomoct. Propiska je moc velká. Tužka je moc velká a ostrá. Tenký, hladký proužek vosku, stékající po svíčce, ale vypadal velmi nadějně. Špičkou prstu jej odlomil. Stisknul jej mezi dlaněmi a udělal z něj váleček. Dlouhý a hladký a tenký.

Ožralý a nadržený strká tyčinku dovnitř, hlouběji a hlouběji do dírky na špičce svého ztopořeného péra. Když se dává do práce, z žaludu mu pořád trčí ven solidní kus vosku.

Dodnes nedá na Araby dopustit. Tvrdí, že totálně znovuvynalezli honění. Leží na posteli a situace začíná být tak fajn, že si přestává voskové tyčinky všímat. Je jeden pohyb od mohutného výstřelu, když už není po vosku ani památky. Tenká vosková tyčinka zajela dovnitř. Celá. Tak hluboko dovnitř, že už jí ve své močové trubici necítí ani kousek.

Matka jej zespoda volá k večeři. Křičí na něj, ať jde ihned jíst. Kluk s voskem a kluk s mrkví jsou dva různí lidé, ale všichni máme skoro stejný denní program.

Chvíle, kdy to začíná bolet, přichází po večeři. Byl to jen vosk, takže si myslel, že se uvnitř prostě
rozpustí a on jej pak normálně vyčůrá. Teď ho ale bolí v zádech. Ledviny. Nemůže se ani rovně
postavit.

Volá mi z nemocničního lůžka a v pozadí jsou slyšet reklamní jingly a křičící lidé. Zvuky zábavních
televizních pořadů s velkými výhrami.

Na rentgenu vychází pravda najevo. Je na něm vidět něco dlouhého a tenkého, plovoucího v jeho močovém měchýři. Dlouhé tenké Véčko, které sbírá všechny minerály z jeho chcánek. Je stále větší a drsnější, obalené krystaly vápníku. Odráží se od stěn měchýře a párá jeho měkkou výstelku. Brání odchodu moči. Jeho ledviny selhaly. Těch pár kapek, které mu tu a tam odtékají z penisu, je zbarvených doruda.

Takže tenhle kluk a jeho rodiče, celá jeho rodina tam stojí, hledí s doktorem a sestrami na černý rentgen. Každý pohledem hypnotizuje zářící bílé voskové Véčko a on musí jít s pravdou ven. Vypráví o tom, jak si honí Arabové. O tom, co mu napsal jeho velký bratr, mariňák.

Právě mi začal brečet do telefonu.

Operaci zaplatili z jeho úspor na studia. Jedna blbá chyba a už nikdy z něj nebude právník.

Strkání věcí dovnitř. Strkání sebe dovnitř věcí. Svíčka v péru nebo hlava v oprátce, vždycky z toho koukal nějaký hrozný průser.

Tomu, co dostalo do problémů mě, jsem říkal lov perel. Znamenalo to, že jsem si honil péro pod vodou, na dně hlubší strany našeho rodinného bazénu. Zhluboka jsem se nadechl, ponořil jsem se na dno a sundal si plavky. Seděl jsem tam tak dvě, tři, čtyři minuty.

Jen ze samotného honění jsem měl slušný objem plic. Kdybych měl dům jen pro sebe, dělal bych to celé odpoledne. Když jsem nakonec vypustil mízu, vznášela se ve vodě ve velkých, buclatých, mléčných chomáčích.

Pak následovalo další potápění, tentokrát s cílem všechny ty flusance pochytat. Posbírat je a rozetřít každou hrst v ručníku. Proto jsem tomu říkal lov perel. Voda byla sice chlorovaná, ale bylo třeba počítat s tím, že do bazénu chodí moje sestra. Nebo, můj bože, matka.

Právě tohle mě děsilo ze všeho nejvíc: představa, jak si moje sestra – panna – myslí, že jen tloustne, a pak porodí dvouhlavé retardované dítě. Obě hlavy vypadají jako já. Jako já, můj otec a strýc. Nakonec vás ale vždycky dostane to, s čím si vůbec neděláte hlavu.

To nejlepší na celém lovu perel byla ale cirkulační pumpa a ústí odtokové trubice filtru. To nejlepší na celém lovu perel bylo svléci se do naha a sednout si na něj.

Jak by neváhali říct Francouzi – kdo by pohrdnul sáním řitního věnce?

V jednu chvíli jste pouze dítě, které se tahá za penis, a o chvilku později už z vás nikdy nebude právník.

Uvelebuju se na dně bazénu a skrz jeden a půl metru vody nad hlavou pozoruju zvlněné, světlemodré nebe. Kromě tlukotu srdce v mých uších svět utichnul. Pruhované žluté plavky mám omotané kolem krku – jen tak pro jistotu, kdyby se nějaký kamarád, soused nebo někdo jiný přišel zeptat, proč jsem dnes chyběl na fotbalovém tréninku. Nepřerušované sání filtračního otvoru mě olizuje zespoda a ten příjemný pocit mi rozemílá mou vyzáblou bílou prdel.

Mám dostatek kyslíku a držím v ruce svoje péro. Rodiče jsou v práci a sestra má balet. Nikdo by se neměl vrátit dřív než za pár hodin.

Ruka mě žene vstříc orgasmu a já přestávám. Vyplavu na hladinu, abych se zhluboka nadechnul. Potopím se zpátky a sedám si na dno.

Dělám to znovu a znovu.

Tohle musí být ten důvod, proč se ženským tak zamlouvá facesitting. Je to jako nikdy nekončící sraní. Když tu sedím se ztvrdlým pérem a proud vody mi olizuje zadek, je mi kyslík volný. V uších slyším tlukot srdce. Zůstávám pod vodou, dokud se mi nezačnou před očima komíhat zářící jiskry. Sedím s nataženýma nohama a vyboulenýma kolenníma jamkama dřu o dno bazénu. Prsty na nohou mi začínají modrat. Rozmočená bříška všech prstů začínají z dlouhého pobytu ve vodě krabatět.

A pak tomu dám volný průběh. Chrlím velké bílé flusance. Perly. Teprve teď se potřebuju nadechnout. Ale když se chci odrazit ode dna, nejde to. Nemůžu se zapřít o nohu. Něco mi drží prdel u dna.

Paramedici by vám prozradili, že každý rok se přihodí něco podobného přibližně 150 lidem. Stane se jim osudným výkon cirkulační pumpy. Nasaje jejich dlouhé vlasy nebo jim přicucne zadek a oni se utopí. Rok co rok takhle umírá spousta lidí. Převážná většina z nich na Floridě.

Lidé o tom jen nemluví. Dokonce ani Francouzi se nebaví úplně o všem. Daří se mi pokrčit jednu nohu a posunout ji pod sebe. Když napůl stojím, cítím, že mě něco táhne za zadek. Krčím druhou nohu a odrážím se ode dna. Daří se mi odpíchnout. Už nestojím na dně, ale k hladině mám pořád dost daleko.

Šlapu vodu a máchám rukama jako šílený, ale nedaří se mi dostat dál než na půl cesty dalšímu nádechu. Tlukot srdce uvnitř mé hlavy začíná být stále silnější a rychlejší.

Otáčím se. To, co vidím skrz jiskření před očima mi ale vůbec nedává smysl. Z odvodní trubice míří do mého konečníku nějaké tlusté lano. Nějaký modrobílý had lemovaný žílami, který se mi přisál na prdel. Z některých žilek vytéká krev, rudá krev, která pod vodou vypadá jako černá. Prýští z malých trhlinek v jeho bledé kůži a pak se pomalu rozpouští ve vodě. Skrz tenkou, modrobílou pokožku vidím zbytky nějakého napůl stráveného jídla.

Je to jediné vysvětlení které mi dává smysl. Musí to být nějaký příšerný mořský netvor… mořský had… něco co nikdy nespatřilo světlo světa a číhalo na mě v temných hlubinách bazénu aby mě to mohlo sežrat.

Snažím se do toho kluzkého pružného těla lemovaného žilkami kopnout a zdá se, že z odtokové trubky vylezl trochu delší kus. Momentálně je asi tak dlouhý jako moje noha, ale pořád okupuje můj konečník. Snažím se znovu odrazit a dostávám se o kousek blíž k dalšímu nádechu. Pořád cítím jak mě drží za prdel, ale už jsem o pár centimetrů blíž k vysvobození.

Skrz kůži mořské bestie prosvítají arašídy a kukuřice. A velká světleoranžová kulička. Je to jedna z těch tablet s koňskou dávkou vitamínů které mě otec nutí jíst abych nabral váhu. Abych dostal fotbalové stipendium. S extra dávkou železa a zvýšeným obsahem Omega-3 nenasycených mastných kyselin a rybího tuku.

Právě mi zachránila život.

Není to had. Je to moje tlusté střevo které mi podtlak vymotal z prdele. Doktoři tomu říkají prolaps. Celou tu dobu civím na svá vlastní střeva chycená v odvodní trubce.

Paramedici by vám řekli, že běžná cirkulační pumpa u bazénu za minutu přečerpá asi 300 litrů vody. To znamená, že při sezení na odvodní trubce vám visí na zadku asi 180 kg. Velký problém je, že celý lidský trávicí trakt je propojený. Řiť je pouze odvrácená strana úst. Kdybych teď povolil, trubka by dál nasávala a párala moje vnitřnosti dokud by se nedostala až k jazyku. Představte si, že tlačíte 180kilové hovno, a hned vám bude jasné, jak vás něco takového dokáže obrátit naruby.

Můžu vám prozradit, že střeva nejsou citlivá na bolest. Přinejmenším ne tak jako kůže. Stádiu, do
kterého se dostává jídlo v tlustém střevě říkají doktoři fekálie. Trochu výše v zažívacím traktu je
trávenina – měkké bobky z řídké kaše ozdobené kukuřicí, arašídy a hráškem.

Všechno tohle okolo mě plave a já si připadám jako jedna z přísad v polévce z krve, kukuřice, sraček, spermatu a arašídů. I ve chvíli, kdy se mi ze zadku vymotává střevo a já se zoufale snažím udržet vevnitř to co ještě zbylo, zůstává mou hlavní starostí jak si znovu obléci plavky.

Bože chraň aby rodiče viděli moje péro.

Jednou rukou svírám hadici u zadku a druhou si odmotávám z krku moje žluté pruhované plavky. Dostat se do nich je ale zhola nemožné.

Pokud si chcete sáhnout na svá střeva, kupte si balíček kondomů z jehněčí kůže. Vezměte jeden z nich a rozbalte ho. Naplňte ho burákovým máslem, potřete ho vazelínou a strčte ho do vody. Pak ho zkuste roztrhnout. Zkuste ho pořádně natáhnout. Je příliš tuhé a pružné. Zároveň je moc kluzké takže ho ani nemůžete pořádně chytit.

Tyhle kondomy nejsou z kůže. Je to normální střevo.

Asi máte představu, co musím řešit.

Na sekundu povolím a jsem vykuchaný.

Vyrazím k hladině a jsem vykuchaný.

Neudělám nic a utopím se.

Je to volba mezi tím jestli umřít hned nebo až za minutu.

Až se vrátí rodiče z práce, najdou velký nahý stočený plod plovoucí v trochu zakalené vodě jejich zahradního bazénu. Připoutaný ke dnu tlustým lanem z žil a zkroucených střev. Je to pravý opak situace, kdy se dítě při honění oběsí. Tohle je to děcko které si pěed 13 lety přivezli domů z porodnice. Dítě které mohlo získat fotbalové stipendium a vystudovat univerzitu. Které by se o ně staralo až budou staří. Všechny jejich sny a naděje. Plovoucí nahé a mrtvé mezi mléčnými perlami vyplýtvaného spermatu.

Buď mě najdou takhle nebo zabaleného ve zkrvaveném ručníku až se zhroutím na půli cesty k telefonu v kuchyni. Rozedraný zbytek utrženého střeva bude ještě pořád viset z nohavice mých žlutých pruhovaných plavek.

O tomhle by nemluvili ani Francouzi.

Velký brácha od mariňáků nás naučil jednu dobrou frázi. Ruskou. Stejně jako my říkáme _To je mi platné jak mrtvému zimník_, říkají Rusové _To bych potřeboval asi jako zuby v prdeli_.

Ty příběhy o zvířatech která si po chycení do pasti dokáží ukousnout nohu… no, každý kojot by vám prozradil, že pár bolestivých zakousnutí je v porovnání se smrtí pořád docela výhra.

I pokud jste z Ruska, můžou se vám zuby v prdeli jednoho dne hodit.

Pokud je nemáte, musíte se otočit, strčit jeden loket pod koleno a přitáhnout si nohu k obličeji. Pak se ohnete co nejblíže k zadku a párkrát cvaknete zubama. Jakmile vám dojde kyslík, překousnete v honbě za dalším nádechem absolutně cokoliv.

Není to věc kterou byste vyprávěli dívce na první schůzce. Aspoň ne v případě, že od ní čekáte pusu na dobrou noc. Kdybych vám prozradil jak to chutnalo, tak už byste nikdy nevzali do úst oliheň.

Je těžké říct co mé rodiče znechutilo více: jestli to, co mě dostalo do problémů, nebo to, jak jsem se z nich dostal. Když sem se vrátil z nemocnice, maminka mi řekla: „Nevěděl si co děláš miláčku. Byl si v šoku.“ A naučila se dělat vejce na ztraceno.

Všichni ti lidé, kteří byli v šoku mi projevovali soustrast…..

Potřeboval sem to asi jako zuby v prdeli.

Dnes mi lidé často říkají že jsem vyzáblý. Na každé party naštvu člověka který pekl maso protože se ho ani nedotknu. Dušené maso mě zabíjí. A pečená šunka. A cokoliv co se převaluje ve střevě déle než pár hodin vychází ven pořád jako jídlo. Podomácku připravené měsíční fazole nebo tuňáka vídám v záchodové míse skoro v tomtéž složení v jakém si je strkám do úst.

Po rozsáhlé resekci střeva už není trávení masa to co dřív. Většina z vás má asi 1,5 metru tlustého střeva. Já jsem rád že mi zbylo 15 centimetrů. Nikdy sem nedostal fotbalové stipendium. Nezískal sem vysokoškolský titul. Oba dva mí kamarádi – dítě s voskem i dítě s mrkví vyrostli a jsou z nich statní chlapi, ale já jsem od toho dne, od svých 13 let, nikdy nepřibral už ani kilo.

Další velký problém byl v tom, že mé rodiče stál tenhle incident docela slušné prachy. Člověku který nám přišel bazén opravit můj otec nakonec řekl, že to byl pes. Že spadl do bazénu a utopil se. Pumpa že nasála jeho tělo. I poté, co ten chlap rozmontoval filtr a vylovil z něj tu elastickou hadici, ten rozmočený kus střeva s velkou oranžovou vitamínovou tabletou uvnitř, i pak můj otec řekl pouze: „Ten pes měl vždycky v hlavě nasráno.“

Dokonce i z okna svého pokoje v podkroví jsem slyšel, jak mu říká: „Nemohli jsme toho čokla nechat o samotě ani vteřinu.“

Pak to sestra jednou nedostala.

Ani poté, co jsme vyměnili vodu v bazénu, prodali dům a přestěhovali se do jiného státu, ani po sestřině potratu jsme o tom už nikdy nemluvili.

Nikdy.

Tohle je naše neviditelná mrkev.

Teď. Můžete se pořádně, zhluboka nadechnout.

Mně se to zatím nepovedlo.