Drahý předsedo, moc Vám děkuji za Vaší připomínku ohledně mých zkušeností v problematice alkoholismu v rodinách. Moc si toho vážím, hned se cítím o něco důležitější a taky si troufám tvrdit, že bych zvládla být hlavou kdejakého Drop-inu. Akorát, že bych asi často brečela a s nejvyšší pravděpodobností bych si pár závisláků přitáhla i domů, aby nemuseli být na ulici… A určitě bych se do nějaké takové trosky heráčnický zamilovala. Však víš, já ty vyžilé týpky ráda. Žádnej pupík, ale pořádně feťáckej look. Ach jó.
Kdyby jste se podívali na mé předchozí příspěvky, dočetli by jste se hodně osobních, smutných i veselých příběhů z mého života. Theo už vyrostl, je to velkej kluk co na mě prostě sere když se mu zachce. Taky se nekonala žádná svatba. DÍKY BOHU! Protože to by jste mě teď asi chodili navštěvovat do osmičky (osmičkou myslím protialkoholní léčebnu pro ženy v areálu Bohnice). A v osmičce to znám jako vlastní boty. Máma tam získávala pravidelně spoustu kamarádek a já tam pokaždé dostala pocit, že to konečně bude fajn. Moje máma je totiž asi hrdá, že prošla šesti léčbami a i přes to je nadále alkáč. To je jako kdyby jste, nedejbože, pracovali u reklamy a i po třech natočených reklamách jste zůstali pořád normální. Na to bych byla asi taky hrdá. A jestli někdo z Vás, co to teď čte u reklamy náhodou dělá, tak podle mě právě Vy nejste normální. Všichni tam nosíte bundy Carhartt a přes den šňupete po gramech kokain. Přijdete si jako mistři světa že točíte reklamu na nějakej posranej alkohol s milionovým rozpočtem, zatím co děti v Africe nemají co jíst a pít a zatím co do dětských domovů prší, protože nemají na novou střechu a zatím co důchodci nemají na ty malé nájmy ve svých malých pokojíčkách v plesnivém starobinci a už vůbec na léky a zatím co pejsci v útulcích se nudí v kotcích, kočičkám mrznou tlapičky a zatím co já z ničeho živím místo jednoho hned tři lidi a občas ještě nějakého kámoše co nemá kde být… Oooo, dejte mi taky čáru, pořádnou kobru!!! Celej ten gram co jste chtěli teď na posezení vyfrknout a na kterej já nemám! A vůbec, nemáte tam u reklamy nějaký volný místo?
Fakt nasrat! Můj život je teď jen o tom, že pořád někomu pomáhám. Na dveře si nechám udělat neonový červený kříž. Ale abych se vrátila k tomu co jste se tu mohli všechno dočíst a kam se to ubírá.
Takže, matka už není s tím smraďochem, ale je pořád moc šťastná. Je bezdomovec. Akorát s tím rozdílem, že je u mě. Pořád! Nonstop! Víte jaké to je, když přijdete z práce, jste dospělí a upracovaný jedinec, chcete si na plný koule pustit nějaký hardcore nebo posranej R&B doják, naložit se do vany, zapálit si svíčky a třeba skákat nahý po hlavě? Když se vám zachce tak masturbovat a nebo zkoušet nové kroky lambády podle videa na You tube, ale prostě nemůžete?! Nemůžete, protože by na Vás u toho koukala vaše vlastní matka ze sedačky a tu vaši touhu a potřebu kazila otázkami typu: “…to máš nový ty boty? Ty jsem ještě neviděla, můžu si je zítra půjčit?” A tak mlčím. A když něco říkám, nechávám si dlouhý pauzy, aby (a ono to určitě přijde) se lidi začali smát jako v těch sitcomech. Úplně to vždycky vidím, jak se rozsvítí to červené světlo, na něm APLAUS a komparzisti, co za to celodenní sledování téhle trapné show dostanou dvě stovky, se začnou řehtat a mlátit do kolen! “Mami!” (otrávený a velice znechucený výraz) “…nemluv na mě, prosím Tě!“ “…no nebuď na mě zlá, já se jenom zeptala.” (smutný očíčka). Já velice agresivní pohled v očích: “Tak se neptej, prostě na mě nemluv!” Matka: “A co jsem Ti udělala? Já to fakt nechápu.” Já: (loupající nervózně všechen rudý lak z nehtů): “Co jsi mi udělala? Děláš si ze mě prdel? Žiješ u mě v mém vlastním prostoru už dost dlouho, pravidelně mi sereš do huby tím, že se ožereš, platím za tebe nemocnice, platím Tvoje dluhy a čumím na to, jak si kurva spokojená, jak na mě spoléháš. Nikdo už se s Tebou ani nebaví a já se tady vystavuju riziku, že mě psychicky zničíš a tím pádem nebudu pořádně schopná starat se o svého syna. Nehledě na to, že ve svém bytě trávím čas akorát v noci, jinak jsem raději pryč, protože si tady nemůžu ani vyhonit píču!” A máma protože je pod vlivem a vlastně skoro vůbec nevnímá co jsem jí právě řvala do obličeje, kroutí hlavou a řekne: “…ale přeháníš, můžeš si vyhonit!” A teď? APLAUS! Smějte se lidi, smějte se a za břicho se popadejte, protože nic jiného na tomhle světě není tak povzbuzující jako smích! Sranda musí být i když není na chleba, no ne? Akorát to moc nepřehánějte, aby se z Vás zase nestali ty zasraný sluníčkoví lidičky!
Hehe. Tak pokračování zase za čas. Mám toho spousty co bych Vám ráda pověděla, ale už jsem se totálně vyčerpala. Takže se usmívejte jen pokud se stane něco hezkého, něco Vás potěší a nebo pobaví. Ale né permanentně. Nadávejte, řvěte a hlavně si nenechte srát na hlavu a vysávat energii od jiných! A nebo jo, jestli teda chcete! Já si jdu lupnout můj antistres prášeček, jež ze mě dělá bezcitnou blondýnu sic s ohněm v očích, ale tvrdým, afektovaným a lehce nepříjemným výrazem v obličeji. Se stavte na pivo .))))
Vaša Bogdana
7 komentářů
Milá Bogdanko, nenapadlo Vás ještě, že by se ta Vaše máma dala pověsit za nohu nad vchod do toho Vašeho kšeftu? Kdyby se k tomu udělal nějakej pěknej kovanej hák, tak by to mohlo fungovat jako zajímavej reklamní poutač. Dyť divočejší matku, než je ta Vaše, aby jeden pohledal. Bych Vám mohla povídat co jsme spolu na osmičce zažily. A takhle by se možná konečně i trochu zklidnila. Jestli by jí teda někdo něco nezačal nosit. Víte jak to myslím? To by se muselo ohlídat. Popřemýšlejte o tom.
Drahá kamarádko z osmičky,
napadlo mě toho, co s ní udělat, docela dost.. Ale tohle? Toto mě naprosto nadchlo. Že se má matička v léčebně určitě vyřádila, tomu věřím. Teď sama na antidepresivech teprve poznávám, jaká je to legranda.
Nemáte nějaký kontakt na nějakého zručného, uměleckého kováře?
Já nemůžu doporučit nikoho jinýho než Honzu Buchara z Litohlav.Na toho se můžete spolehnout.To je tak šikovnej chlap,že stím když se dobře domluvíte a von bude vědět co dělá,tak to vymyslí tak,že si budete moct bejt jistá že se ta máma nějak nevyvlíkne.
Tak já si toho Buchara vygooglim.. Myslíte, že to půjde nějak vymyslet tak, aby jí to nebolelo? Bolest do reklam nepatří a jestli nám tam má přitáhnout nějaký ty lidičky, tak by se aj při tom věšení měla tvářit alespoň trochu pozitivně, no ne? Kdyby to s ní třeba ještě nějak houpalo, tak by třeba měla pocit, že je někde v Práteru a třeba jí to vykouzlí úsměv na rtech…
Dyť já myslel něco takovýho bezbolestnýho.Něco třeba jako futrál v podobě mořský panny co by byl vaší mámě udělanej akorát na míru a byla by tam v něm zavěšená za nějaký oko na zádech naležato a houpala by se tam.To by mohlo být náhodou moc hezký.Pro všecky strany.
Milá Bogdano,
jsem pravidelným čtenářem Vaší rubriky. Po každém uveřejněném článku (tohle neberte osobně) si musím dát panáka. Po každém uveřejněném článku mám převelikou chuť přispět do diskuze. Ovšem po každém uveřejněném článku si uvědomím, u prázdného okénka bez textu, že Vám vlastně nemám co napsat … Protože ať už bych napsal například že s Vámi soucítím, souhlasím, nesouhlasím, že se tomu směju (Váš styl podání těchto hoven je geniální), že pláču, že je mi to líto, atd. … všechny tyhle kecy mi v daný okamžik přijdou ohromně zbytečné … čímžtopádem jsem to vlastně všechno vyklopil … ten téměř neuvěřitelný mix emocí, který v člověku při čtení Vašich příběhů vyrůstá, je až k neuvěření …
A proto Vám tímto krátkým psaním vyjadřuji nesmírnou podporu … ač Vás neznám, myslím si, že jste skutečně statečná žena … žijte …
Drahý Josefe,
ani nevíte jak jste mě potěšil. Jsem moc ráda, že se Vám mé články líbí a jsem ráda, že se ve Vás něco hýbe, když to čtete. Není to zas takové utrpení a doufám, že to tak ani nevyznívá (ten můj život, myslím). Táta mě naučil, že se to nakonec dá brát jako velice černý humor a tak to nakonec i je.
Vždycky když jsme našli matčinu schovanou flašku někde ve světlíku nebo hluboko v útrobách šuplíku se spodním prádlem, nalili jsme si džus a zbytek vodky vyžahli s přípitkem a oddychnutím.))) Teď, když už si matička jede na levném krabicovém vínu, nedá se to! To je moc černý i na nás. Mějte krásný život.
B.