Musím se Vám k něčemu upřímně doznat. Nevím čím to je, ale nějak se mi ten můj život s koncem letošního léta splašil jak džgnutá koza a já ať dělám co dělám, tak ho nemůžu ubrzdit. A ač bych si to přál víc než si myslíte, nedostanu se ani k tomu, abych si v klidu sedl na řiť a napsal něco Vám….mí milí. A moc mi to chybí.
Ale včera se ve mě něco hnulo (děkuji i svým přátelům za v daný moment sic drsnou, ale vrcholně upřímnou a především snad užitečnou noční rozpravu) a řekl jsem si dost. Vzpamatuj se předsedo! Protože se mi zdá, že je s tebou k nevydržení na všech frontách a to rozhodně není dobře. Jako začátek proto volím soustředění se více na vlastní úsměv, neb tím rozhodně nikdy nikdo nic nepokazil.
A čím začít lépe, než tím, že si společně s Vámi a s úsměvem vzpomenu na čas strávený se svými přáteli, kterým toto navíc dlužím….
