Stalo se to o čem jsem již dlouho snil. Takřka po deseti letech jsem navštívil na déle než jen na pár hodin, mé milované město Holešov. Nezatížen žádným spěchem, zvířectvem či jakýmkoliv jiným outěžkem, jsem se proto mohl oddávat návštěvám známých míst do plné sytosti. Slunce v ty dny zářilo ve svém ročním cyklu již na plný výkon a já se bez předem stanovených cílů proplétal ulicemi a hltal vše důvěrně známé i nově překvapující. A bylo mi blaze.
Radostné bylo pozorovat proměnu zámku, který po opravě již dlouho volal a jehož střecha či nádvoří se již skví novotou. Nadšení ve mě rovněž vzbudila revitalizace zámeckého parku. Ať už jde o řádně prořezané špalírové cesty, nově opečovávané ovocné sady či vzorně kosené trávníky, skrze něž se lze dostat i tam, kde dříve skrze houštiny nebylo možno. Park tak sic trochu ztratil to kouzlo staré zahrady, ale je to asi lepší řešení, než kdyby ty krásné staré stromy absencí péče začaly umírat.
Trochu mě však trápilo, že v Holešově mizí lidé. Jak jinak si mám vysvětlit to, že najednou hodiny a hodiny procházím městem a nepotkám jedinou známou tvář? Jak je možné, že po parném dni příjdu na Holajku a nemám si ke komu přisednout? A ještě chmurnější bylo zastavení uprostřed v kruhový objezd přeměněné křižovatky, kde jsem ve skutečném smutku dlouhé minuty hleděl do potemnělých dveří, za nimiž kdysi tolik pulsovala Kavárna…
Ale i přes to všechno jsem odjížděl šťastný, neb město v němž jsem prožil podstatný kus mládí a které mi, byť někdy i krutě, tehdy dovolilo o kus více dospět, je a zůstane krásným, ať už je před bouřkou či již po ní. A dva ze svých přátel jsem taky aspoň na pár chvil našel. Děkuji Ti Holešove.
