Když jsem byla malá, tím myslím asi čtyřletá, chodila jsem odpoledne spát. Byl to čas, kdy jsem kromě angličáků taky ráda myla pravým sestřiným barbínám vlasy zubní pastou a občas jim dělala slušivé sestřihy. Těm levnějším, fejkovým, s do kruhu nastřelenýma vlasama jsem s chutí předělávala tělo. Na klouby po vytržených rukách jsem nandávala hlavu a ruky jsem zase nasazovala na kloub od hlavy. Moje sestra mě ze srdce nenáviděla. Pak přišel čas, kdy jsem dostala i já svojí první opravdu kvalitní barbínu. Byla to černoška s dredama. A já ji šíleně milovala. Pokaždé když jsem odpoledne s mojí Čabrakou po boku usnula, měla po probuzení moje milá tmavá kráska nové šatičky. Maminka si totiž vždycky udělala čas, vzala Čabraku a rychle jí spíchla novou róbu. Byla jsem nadšená! Chodila jsem proto odpoledne spát ráda a pokaždé si přestavovala jaké asi bude mít šatičky až se probudím.
O deset let později, dlouho po půlnoci se pokouším zpacifikovat na šrot opilou mámu aby se nehádla s tátou, který za dveřmi blokovanými židlí tiše nadává. Když jí dotáhnu do postele a zavírám dveře od svého pokoje, slyším znovu to známé 3promilové dupání. MÁMA! Znovu se ji vydávám přesvědčit, ať se na to vyprdne, ale to už mě do očí udeří krev. Nejsem vyděšená. Spíš zpruzená z toho, co že se zase stalo. Drahá matička leží v posteli a na noze má přitisklou snad polovinu odmotaného toaleťáku a opilecky, s plovoucíma očima se na mě usmívá. Nechce mi ukázat co se jí stalo. Když jí ale zakrvácený toaleťák odtrhnu silou od nohy, tak zjistím, že její malíček visí jen na kousku kůže. Čistý řez. Kost i maso přeseklé, jako kdyby si ho vzala sekáčkem na maso. Šlápla totiž na starožitný stojan k vánočnímu stromku. S tátou jsme nohu ošetřili sami, protože urputně nechtěla do nemocnice. Následně jsme i dohledali placatku vodky, která byla schovaná hluboko v šuplíku mezi kalhotkami, takže když máma konečně spokojeně unavená životem usnula, nalili jsme si džus, dolili zbytekem jí nevypité vodky, hodili to do sebe a šli taky spát. Malíček jí srostl. Zahojily se i ostatní fyzické rány a nyní, tedy o osm let později než co popisuji výše, je opět na léčení. Po šesté.
Když jemu bylo asi 5let, tak mu tatínek, televizní moderátor, v době kdy se málokdo dostal za hranice, vozil ze zahraničních cest ty nejúžasnější dárky. Měli satelit v době, kdy málokdo měl barevnou televizi. Měli VHS video a každý kdo přišel na návštěvu tiše záviděl. Tkaničky se naučil zavázat až v druhé třídě, protože do té doby měl Adidasky na suchý zip. Sledoval NBA. Miloval Michala Jordana a skoro nikdo z jeho vrstevníků nechápal o čem mluví. Chodil spát až po zprávách, protože měl tajnou dohodu s tátou, že když bude na obrazovce, dá mu znamení a on bude vědět, že ho jeho milovaný tatínek zdraví. Deset centimetrů od obrazovky sledoval, kdy už konečně ohne roh papíru z kterého předčítal. To bylo jedno z jejich tajných znamení a on mohl jít v klidu spát. Když se tak nestalo byl zklamaný, protože mu to táta slíbil. A tak se stalo pravidlem, že každý den seděl a čekal než mu otec z obrovské televize s čistým obrazem a rozlišením které snad nemáme ani my teď, dával tajná znamení na kterých se předem domluvili a oba věděli, že ten druhý na něj myslí.
O 11 let později, na Štědrý den, sedí celá moje rodina u Vánočního stromečku a baví se. Je nás tu víc než obvykle. O dva na víc. On tu seděl, protože nemohl být u sebe doma, se svojí rodinou. Nebo nechtěl. Jeho táta se jako obvykle hádal s jeho mámou. Doteď vždy stál při tátovi. Neměl chyby. Byl to jeho hrdina. Ale když se teď dostal do puberty, když pobral trochu rozumu, chrání svojí matku. Při hádce vystrčil otce ze dveří svého pokoje a otec plný vzteku jej tam zamknul. Matka je hysterická a jemu rudne před očima. Jeho přece nikdo nikde nebude zamykat. Vzdáleně slyší matku jak něco řve. A on proskakuje zamčenými prosklenými dveřmi. Nic se mu nestalo, ale otci se zabodává kus velkého střepu do zápěstí a poškozuje tepny ze které okamžitě začíná crčet krev. Vystrašeně hledí na svého otce máchajícího rukou z níž jak z vodotrysku stříká krev a řve na něj, že ho chtěl zabít. Krev mu cáká do očí, stéká po obličeji a kape na jeho bílou mikinu. Tak je u nás, pár dní tu zůstane.
Právě teď, tedy o cca 14 let později tu společně sedíme, pijeme pivo a našeho syna hlídá jeho táta s mámou. Dnes už dědeček a babička.
Ještě s námi ten Štědrý den seděl jeden. Seděl a moc nevyjadřoval. A když, tak to stejně za moc nestálo. Je to kluk který už v tomhle věku měl jasně předurčené a možná už i věděl, že jeho život bude stát za velký smradlavý hovno. Už když začal chodit do první třídy kde učil se psát, číst a počítat, pil slazené nápoje a nejraději měl buchtičky ze šódo ze školní jídelny, rozhodli se jeho rodiče, tatínek správný policajt a maminka správná učitelka, že ho musí začít učit zodpovědnosti a ukázat mu, jak to v životě opravdu chodí. Dostával pravidelné kapesné, ale moc si za něj nekoupil. Musel totiž doma platit za vše co spotřeboval. Použití šampónu – 3kč, houska – 50haléřů… Za všechno se platí. Oni se přece taky dřou jak mezci. No ne? Nevím jestli je měl vůbec rád. Nikdy o nich moc nemluvil.
Teď tu s námi sedí, protože s ním rodiče už ani nemluví. Vůbec. Nepromluvili na něj už nějakou dobu ani slovo. Proč? To netuší on a nejspíš ani jeho povedení rodiče. Asi nějaký způsob trestu. Trestu za něco o čem se nikdy nedozví, protože rodiče mu to už nikdy nepoví. Baví ho řídit auto, tak si na řidičák někde brigádně vydělal. Rodiče s ním stále nebaví. Uběhne pár let a pár měsíců a on si balí věci a stěhuje se pryč. Žil doposud v tichu. Tak dlouho. Splátky nechával na stole a nikdo po něm nic nechtěl. Teda krom peněz. Nikdo ho nepotřeboval a nikdo mu nechtěl naslouchat. Tedy hlavně nikdo z těch dvou kteří mu dali život a kteří by ho měli chránit před všemi sračkami. Těch kterí by ho měli umět vyslechnout. Pomoct. Dnes, deset let od výše zmíněných Vánoc touží (touží doslovně a velice náruživě) umývat auta. Nemá přátelé, ženu ani děti. Je sám a na leasing si pořizuje nové auto z AAček. Znova splácí…